Volič tak své alternativy hledal jinde. Mí nejbližší spolupracovníci vědí, že jsem zhruba na stejnou relaci volební podpory v příštích volbách do české sněmovny, jaké bylo rozložení sil v německých volbách, odhadoval pozici ODS (30 až 35%) a ČSSD (20 až 25%), pokud by v prosinci 2006 došlo k vytvoření vládní koalice ODS - ČSSD - KDU, o níž se jednalo. Byla by to od ČSSD služba republice, morálně podstatně akceptovatelnější a čestnější východisko, nežli ustavení vlády postavené na přeběhlících, jak to nakonec ODS udělala. Pro ČSSD by však pozice juniorního partnera byla politicky zcela smrtící.
Zdá se, že SPD změnila v posledních čtyřech letech své programové přístupy. Někteří ministři SPD jakoby stáli svou politikou napravo od A. Merkelové a hlavního proudu CDU/CSU. To bylo tradičním voličům SPD, kteří očekávali důslednou obhajobu sociálního státu a jeho institucí, prosazování sociální spravedlnosti, velmi nesrozumitelné.
Dílem proto zůstali doma, či přeběhli zejména k radikálně-socialistickým Linke i k Zeleným. Zajímavá jistě bude podrobná sociologická analýza toho, kam a v jakém množství bývalí voliči shröderovské SPD přesvingovali.
Pokud jde o českou sociální demokracii, ta si více než dva roky - s kratšími výkyvy - udržuje v průzkumech veřejného mínění pozici nejsilnější české strany. Není to tak automatické, jak se někomu může zdát. Tím hlavním faktorem, který to způsobuje, je podle mého názoru, že česká sociální demokracie je ve svém programu i praktické politice srozumitelná svým voličům. Ve své sociální a hospodářské politice dělá dlouhodobě konzistentní a svým voličům pochopitelnou politiku. Když nic jiného, nejde proti jejich zájmům. A naopak snaží se jim vycházet vstříc.
V podobné situaci jako on jsem byl před minulými volbami do sněmovny i já. Nebojoval jsem nikdy předtím na čele pelotonu či v blízkosti jeho čela.
Dnes jsem přesvědčen, že kdybych měl takovou osobní zkušenost, ČSSD by sněmovní volby v roce 2006 nejspíše neprohrála. A to i přesto, že rok před volbami zaostávala za svým hlavním soupeřem v průzkumech volebních preferencí o propastných 22 až 25%.
Je ještě jeden faktor, který sehrál významnou roli: faktor psychologický. SPD spíše nežli o vítězství usilovala o pozici na solidním druhém místě, což by CDU/CSU donutilo pokračovat ve velké koalici s ní. Volební kampaň SPD tak postrádala tah na branku potřebnou šťávu (jakoby se obávala trefit protivníka - partnera), zdravou agresivitu i nosné myšlenky.
SPD i přes drtivou prohru v těchto volbách zůstává jedním z hlavních strategických partnerů ČSSD v rámci Evropské sociální demokracie. Bude zajímavé sledovat sebereflexi této strany po jejím nejhorším volebním výsledku v poválečné době. Věřím, že SPD zvolí vhodnou léčebnou terapii, aby se v příštích volbách do Bundestagu za čtyři roky v Německu stala hlavní vládní stranou.
Jiří Paroubek