Překvapivě rozumněji se k této záležitosti staví země střední a východní Evropy spolu s Itálií, které naléhají na to, aby podobný závazek přijali i největší znečišťovatelé planety, tedy USA a země BRICu (Brazílie, Rusko, Indie, Čína). Současná dohoda totiž postihuje jen zanedbatelný objem emisí. Jasně se o této skutečnosti vyjádřil Fatih Birol, hlavní ekonom IEA (Mezinárodní energetické agentury), podle jeho slov smaže 10% snížení emisí ze strany EU pouhá dvoutýdenní čínská produkce. Z toho je patrné, jak nepatrný vliv má EU při stále rostoucím objemu čínských i amerických emisí. V současnosti EU zodpovídá za 14 % emisí. USA s Čínou téměř za polovinu světových emisí. Do roku 2020 má Čína již produkovat 30 % světových emisí.
Emisní závazky EU jsou jen součást velmi populistické politiky, které bohužel podléhá už i průmysl a energetika. Celkový dopad na světové emise je přitom marginální. Do roku 2035 vroste energetická náročnost Číny o 75 % a připadne na ni 22 % celkové energetické poptávky. Svou energetickou spotřebu zdvojnásobí také USA nebo Indie. A zatímco Evropa svazuje průmysl a energetiku stále náročnějšími závazky, Čína do roku 2035 plánuje zprovoznit nové uhelné elektrárny o celkovém výkonu 600 gigawattů. To odpovídá zhruba současnému celkovému výkonu EU, USA a Japonska.
Bez globální dohody nemají žádné další klimatické závazky smysl. Pouze EU zbavují konkurenceschopnosti a přestavují reálnou hrozbu pro její hospodářství. Věřím proto, že si EU z Cancúnu nepřiveze žádnou další kouli u nohy. Již dlouhou dobu totiž zastávám postoj k ekologii, který nazývám 3P (pozitivní, přínosná a pravicová). Věřím, že ekologie má jít ruku v ruce s ekonomikou.
Miroslav Ouzký