Tak tedy: žádná měna světa není ideální. Není to ani dolar, ani libra, ani peso, ani jen, ani euro. Nejsilnější měna by mohla být asi ta čínská. Ale četl jsem v českých novinách, že v Číně nedemokraticky bijí černochy a mou vírou v čínské peníze to hluboce otřáslo. Až si zpozdilci na světových finančních trzích přečtou Lidové noviny, bude jistě veta i po čínském hospodářském zázraku. Fuj.

A nyní něco málo základního měnového bontónu. K měně vlastní a měnám blízce příbuzným chováme se galantně. Urazí-li cizinec náš peníz, jest to, jako by byla uražena naše sestra. A čest sestry hájíme bez ohledu na skutečnost, že má sestřička křivé zuby nebo umazanou spodničku. Hájíme též vnadné i méně vnadné sestřenice a jejich hanebným pomlouvačům přičinlivě rozbíjíme nosy a brejle. Mohla by totiž hanba našich sestřenic ulpět i na našem ubruse. A mohla by nám pěkně zavařit kšefty.

Máme rádi českou korunu. Je malá, ale naše. Sloužila nám poctivě. Škoda, že už nevyroste. Proto českou korunu musíme dříve nebo později vyvdat do Evropy. Aby se stala součástí větší peněžní rodiny. Ta naše stávající korunová rodinka českému podnikateli nestačí a potřebuje, aby čest i kvalitu jeho mužných podvazků hájil i strýc Manfréd z Frankfurtu, teta Michelle z Lyonu i prastrýc Giuseppe z Palerma. Nejsou to příbuzní zrovna ideální, ale lepší Evropa nemá. Strejda Ivan už nefrčí a za strejcem Ťangem je to dost z ruky.

Současné potíže eura jsou i naší nadílkou. Naše ekonomika je součástí unie. Po pravdě řečeno jsme přisáti jako vši zejména k ekonomice německé a každé její zakašlání bolestně prožíváme na vlastní plíce a ledviny. Euro není cizí problém. Euro není na našem zadním dvorku. Je na dálnici, která vede do světa.

Je skutečností, že euro v něčem předběhlo dobu. Předpokládá vyšší míru integrace, než jakou Evropa skutečně má, resp. jakou dodržuje. Po pravdě řečeno, právě projekt eura měl integraci posouvat, měl být vlastní motivací a potřebou integraci prohloubit. Proto euroskeptici euro moc rádi nemají. Není z něj cesty zpět, jenom dopředu.

Ve skutečnosti je Eurozóna prodlužena o něco méně než USA a nižší hospodářské tempo je nyní způsobeno menší dluhovou injekcí. Ekonomika USA je nadále bolavá, finanční trhy nejisté a zásadní rozdíl vůči Evropě se hledá těžko. Fiskálně ohrožené Řecko je pro EU mnohem méně důležité než fiskálně trápená Kalifornie. Ve srovnání Evropy a USA jeden kulhá a druhý chodí o holi. Je to zákonité, ostatní svět dohání vyspělé země. Náskok ve výkonu a životní úrovni mizí.

Pád eura by ovšem znamenal hospodářský rozvrat Evropy. Vržení zpět o desetiletí, těžké obnovování důvěry. Tudy cesta nevede. Před dvěma lety jsme ale měli podobné starosti s dolarem. Jen jsme pozapomněli. V USA ovšem je konečnou stanicí federální vláda ve Washingtonu, která má za sebou zdánlivě bezednou pokladnu. Za světové války byla ostatně zadluženost ještě vyšší než dnes.

Evropská „vláda“ (Komise, Parlament) takhle silná není a ani rozpočet srovnatelný s USA nemá. Washingtonskou vládu musí nahrazovat rozhodnost a aktivita nejsilnějších zemí a v konečné fázi aktivita všech. Současný problém eura je prohlouben tím, že kvůli vnitropolitickým motivacím Německo reagovalo pozdě. CDU nechtěla přijmout nepopulární opatření před důležitými regionálními volbami. Po prohraných volbách byla ale situace na trzích dramatičtější. Řešení bude složitější a dražší. Kdyby Evropa byla dostatečně zadupala před čtyřmi měsíci, bylo by představení chudší.

Česká vláda nemůže stát stranou. Mechanismus rozpočtové odpovědnosti včetně účinných sankcí bychom měli podpořit. Včetně případné finanční účasti. Může nastat den, kdy o pomoc budeme žádat my. Už nyní ročně můžeme z EU čerpat až sto miliard korun pomoci ročně. Ale nelze jen natahovat ruku.

Jiří Havel