Jde především o zvýšení dolní sazby daně z přidané hodnoty až na 17 %. Dolní sazba DPH se vztahuje k sociálně citlivým komoditám (zejm. potraviny a léky), které v průměru představují dvě pětiny spotřebního koše českých domácností. Stanovení snížené sazby DPH má jednoznačně sociální účel a ještě nedávno dosahovala 5 % (nedávné reformy ji zvýšily na 10 %). Připomínám, že např. ve Velké Britanii je nadále snížená 5% sazba a dokonce pro vybrané zboží i tzv. nulová sazba. Podobně je to ve Francii, Holandsku, Německu a dalších zemích. Česká vláda se ale vydala opačným směrem.

Daňovým útokem na tyto sociálně citlivé výdaje chce dostat premiér Nečas do rozpočtu 40 mld korun navíc. K sociálním škrtům, které dosud vévodily vládní politice, tak zřejmě po volbách přibude další rána, zdražení vyvolané nárůstem DPH. To, že se má základní sazba DPH snížit ze současných 19 % na 18 %, peněženky lidí s podprůměrnými příjmy jistě nezachrání. Proč to všechno, když i podle čerstvé zprávy anglické investiční banky Barclays patří Česká republika mezi deset ekonomicky nejstabilnějších zemí na světě a investoři nakupující české státní dluhopisy zjevně české ekonomice věří?

Vládu zjevně zajímají jenom zájmy lobbujících podnikatelských skupin. A zjevně tápe v tom, jak dávkovat opatření, kterými se chce dostat do roku 2016 k vyrovnaným veřejným financím ve světle signálů o obnovných problémech s hospodářským růstem v zahraničí. Při snižování platů a zvyšování cen řady klíčových komodit těžko oživí koupěschopnou poptávku (návrh rozpočtu na rok 2011 přitom předpokládá 2% růst spotřeby obyvatelstva).

Úvahy premiéra Nečase se týkají i příspěvků na zdravotní a sociální pojištění.. I zde ustupuje tlaku podnikatelské lobby, a chce aby zaměstnavatelé odváděli státu o 3,5 % méně než nyní. Platby pojistného vstupují do ceny práce a prakticky to tedy znamená, že pracovní síla bude v naší republice levnější. Cena jejich práce se tak sníží nejen státním zaměstnancům, ale všem zaměstnancům. Tyto peníze však budou chybět v pojistných systémech, o jejichž reformách zatím mnoho nevíme. Snad jen že jsou předmětem privatizačního apetitu významných ekonomických skupin a že se jejich náklady budou více přenášet na daňové poplatníky.

O důvěryhodnosti takové politiky si voliči už nyní takto mohou dělat jasný obrázek. A doufejme že občané vládním stranám systematické snižování ceny své práce sečtou u voleb.