Odpudivé řezy vlády, které se zvrácenou logikou „zodpovědného“ kabinetu týkají jen středních a chudších obyvatel země, zároveň podkopávají nejen příjmy státu, ale také jeho hospodářský růst. Jestliže loňský rok skončil odhadem ve skromném růstu okolo 2,2 procenta HDP (je třeba si uvědomit ale, že o rok dříve, místo Kalouskem odhadovaného růstu 4,8 procent, došlo k propadu 4,1 procenta). Znamená to že nestačíme dohánět ztráty. A proto s výše uvedenou logikou je třeba dynamičtější růst zbrzdit ještě více.

Ekonomové komerčních bank jsou (logicky) otimističtí a mluví, že letošek skončí s růstem okolo 1,7 procenta – zajímavé ovšem je, že státní Česká národní banka je naopak ve své prognóze pesimističtější a připisuje české ekonomice pouze 1,2 procenta HDP. Nicméně, pokud si uvědomíme, že jedno procento HDP představuje hodnotu okolo 15 miliard korun, začneme tušit, že už jen udržení současného růstu by mohlo některé palčivé problémy pomoci vyřešit.

Co mohou tedy občané od těchto makroekonomických údajů vyvozovat sami pro sebe? Za prvé. Nezaměstnanost poroste, a z dnešních půl milionu se může přiblížit k 600 tisícům. Podniky budou ve své ekonomice velice racionální, budou hodnotit své možnosti uplynulým rokem a budou se snažit stabilizovat. A to s nejmenším počtem zaměstnanců, bez růstu mezd. Nahrávat jim budou změny zákoníku práce, které dávky v nezaměstnanosti krátí a celkově ořezávají práva zaměstnanců tak, aby se firmám platově podbízeli.

Za druhé. Přestože se odhad inflace pohybuje v rozmezí dvou, tří procent, vzrostou nájmy, ceny elektřiny, plynu a dalších služeb – včetně zdravotnických poplatků. Vzhledem k tomu, že platy neporostou – ba u některých skupin dokonce dojde k jejich poklesu – bude tento tlak pro velké množství občanů neudržitelný a koncem roku budeme patrně svědky statistické legrácky, že hranici chudoby překročilo 15 až 20 procent obyvatel České republiky (tedy nárůst asi o 100 procent). Co se za těmito čísly skrývá lze jen ponechat fantazii, nicméně stát jim moc nepomůže, protože krátí i sociální pomoc.

Za třetí. Zvěrská politika neoliberálů vyvolá sociální pnutí, zdaleka ostřejší, než jsme dosud v Česku zažili. Paradoxně to nyní táhnou lékaři, o jejichž sociální situaci by bylo možné diskutovat. Nicméně tato skupina usoudila, že konečně naplní pravicovou rétoriku „postarej se sám“. Konzervativci jim ale nemohou ustoupit – byť by to stálo jen tři miliardy a při vědomí, že za arbitráž IPB stát (ó díky politikům) zaplatí 2 miliardy, že stát přijde o miliardy zběsilým a nespravedlivém řezáním (neutuchávající potlesk až do rudých dlaní), jinak by totiž – ti doktoři – prý spustili platovou nákazu. Tak to mile vysvětlují ti, co mají platy, o nichž se třem čtvrtinám obyvatel jen sní.

Apelovat na lékaře morálními závazky, když jim ta samá pravicová garnitura dvacet let vtloukala do hlavy, že jedinou hodnotou je pytel peněz a několik aut v garáži, je stejně tak zvláštní, jako apely na občany. Učitelky, zámečníci, malí podnikatelé, hasiči, zdravotní sestry, tiskaři – ba i ti chudí, co měli a mají sociální dávky - jen tak namátkou - za stav veřejných financí nemohou. Mohou za něj ti, kteří nyní tak úpěnlivě apelují a zároveň chystají ještě větší tunely „tzv. reformami“ ve veřejných financích. Ostatní musí sklopit uši a platit! Mnoho se to již naučilo. Budiž nám Nový rok lehký.

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda