Čeští zákonodárci navíc přijali v tomto smyslu již doprovodné usnesení. Navzdory tomu, že Klaus překračuje své pravomoci, protože vyjednávat o případných výjimkách je úlohou vlády, nikoli hlavy státu, někteří mu tleskají. Klaus totiž těží ze strachu lidí, což by politik - natož v prezidentském úřadu - dělat neměl.

Diplomaticky se tomu říká populismus. Strašit lidi, že pokud bude přijata Lisabonská smlouva, mohou přijít o střechu nad hlavou, není nic jiného, než rozdmýchávání národnostních vášní. Sudetskými Němci se v České republice straší už léta. Je to karta, která se vytáhne vždy, když nějaký politik zatouží zabarikádovat Česko do pevného krunýře, ať si tam jinde v Evropě dělají co chtějí, my přece nikoho nepotřebujeme. My jsme přece pupek světa, nám chtějí všichni ubližovat, chtějí nám něco brát. Tito politici přitom musejí moc dobře vědět, že majetky se sudetským Němcům nebudou vracet ani v případě, že projde Lisabonská smlouva s lidskoprávní listinou. Vědí moc dobře, že tam není retroaktivita. Vědí, že požadavky některých členů Sudetoněmeckého Landsmanschaftu nejsou požadavky oficiální vlády Spolkové republiky Německo a že naplněny nebudou (a doposud nebyly).

Ale proč si nezastrašit, když to může v lidech vyvolávat strach, a tím některým politikům přinášet body? Proč nezabubnovat na poplach, když to z našeho partnera v Evropské unii v očích některých vytváří nepřítele a i tu některými proklínanou EU to zase o něco znevěrohodní? Toto strašení navíc zužuje prostor pro něco dalšího a velmi podstatného. Pro to, abychom otevřeně hovořili o nedávné minulosti. Abychom se nebáli říci tu kacířskou větu, že i na některých sudetských Němcích byly spáchány křivdy a že existovalo i něco, čemu se říká divoká fáze odsunu. Když se bývalý prezident ČR Václav Havel za tyto křivdy sudetským Němcům omluvil, pouštěli na něj mnozí síru a dodnes ho za to kamenují. Omluvy ale patří k životu a o historii je nutné mluvit ze všech možných úhlů.

Samozřejmě, odsun byl smutným důsledkem druhé světové války, kterou způsobilo tehdejší nacistické Německo. Téměř 65 let od konce války je ale přece prospěšné přiznat si i pochybení česká. Klaus rozdmýcháváním strachu tuto diskusi blokuje. Každého, kdo se o ni teď pokusí, bude jednoduché napadnout, že chce vracet majetky, i když tomu tak není - vracení majetků by samozřejmě způsobovalo nové křivdy. A jako nelze vytloukat klín klínem, tak ani křivdu křivdou.  
 
Politici jsou ti, kteří by měli vážit slova, nepodléhat populismu, protože jsou hodně slyšet a mají tu moc ovlivňovat veřejné mínění. Když se toho pak zhostí obratný demagog, může to vést, když ne přímo k diktaturám, tak minimálně k bujení nenávisti a k vyvolávání umělých strachů. Vláda v čele s premiérem Janem Fischerem chce mít klid, tak se snaží Klausovi ustoupit s tím, aby dal prezident jasné záruky, že po splnění jeho požadavku dále nepůjde. Klaus ale žádné nedává, vydírání často hranic nezná, lhostejno zda se jedná o soukromou osobu nebo ústavního činitele. ODS, ČSSD a KSČM chtějí taktéž o Klausově podmínce jednat  - u mnohých z nich  to navíc působí, jakoby jim mluvil z duše, což je zvláště u sociální demokracie hodně překvapivé a alarmující zároveň.

Ostřeji se proti Klausovi postavila KDU-ČSL a nejodvážněji Strana zelených. Její představitelé to řekli naplno - Klaus by měl být odvolán. Měl, v současné době totiž nedělá ostudu jen sobě a České republice, jak už činí dlouho, ale brzdí ratifikační proces celé Evropské unie, hatí práci všech členských států společenství, které vzniklo i z toho důvodu, aby bořilo bariéry mezi lidmi, aby povýšilo občanství nad národnost. Klaus dělá opak, je politikem minulosti. Věřím, že příští generace budou už odkojeny jinak, než velká část té jeho. Už se nebudou otřásat při vyslovení slova šlechtic nebo sudetský Němec, budou kosmopolitní, bude pro ně podstatné jediné slůvko: člověk. A dokonce i v minulosti mohou hledat inspiraci: když jel Jan Masaryk kdysi do Spojených států, do kolonky rasa vepsal slovo lidská.