Mediální svět začíná být trošku jednotvárný. Lidé odcházejí a firmy krachují. Radek John se tiše odsunul z Novy, Přemysl Svora z TV Barrandov. Co je k tomu vedlo, nebo zda k tomu byli  dovedeni, ví Bůh a vlastně to ani nikoho nezajímá. Padlou hvězdou se bude chvíli zabývat bulvár a za chvíli si na ni nikdo nevzpomene. Mediální svět je nemilosrdný jako paroloď, co za sebou nechává hlubokou brázdu, zčeřenou vodu a muže přes palubu. Přes palubu padají i jistoty mediálního světa.

Rocky Mountain News přežily 150 let. Přežily války všeho druhu, zažily rozvoj železniční dopravy, počátek automobilové dopravy, nástup letecké dopravy. Války, lety do vesmíru. Objevy. Velkou ekonomickou krizi. Tu první.

Tu druhou, současnou, už ne. Rocky Mountain News nebyly gigantické noviny. Měly ve svých řadách pár nositelů Pulitzerovy ceny, pravda.  Ale byl to kus minulosti. Tiskařskou černí vonící minulosti. Minulý týden zavřely. Nesehnaly kupce, protože i na kupce dolehla ekonomická krize.  Americké noviny mají zlé časy, v základech se otřásají i giganti.  Hearst zavírá San Francisco Chronicle.

Lidé nečtou. Informace se na ně přesto valí odevšad a hrozí je zavalit. Lidé nechtějí už nic vědět. Protože to, že něco ví, jim většinou k ničemu není. Nepomůže jim to k pochopení zákonitostí světa. Nepomůže jim to k sehnání práce. Nepomůže jim to k zlepšení jejich vlastního života. Albert Camus to vyjádřil skvěle v románu Cizinec. Vynikající dílo. Nedává ale návod, jak čelit současnému odcizení.

Minulý týden byla konference o médiích. Akademická. Když říkám akademická, mám tím na mysli, že se zde hovořilo jazykem složitě vědeckým o věcech prostých, mnohdy až triviálních. Irena Reifová z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy zjistila, že  národ stále miluje staré příběhy, staré hrdiny, staré seriály. Ty,  které se natáčely a vysílaly před rokem 1989, před oním adorovaným "plyšákem", který měl být nadějí všech, jejich vysvobozením. Dokonce jsou diváci stále více ochotni tolerovat i ty „ideovější“ seriály.  Reifová k tomu konstatovala, že je to proto, že je to naše minulost, náš pocit kontinuity. Potřebujeme kontinuitu. Vyhledáváme ji. Upínáme se k době, kdy byl svět jednodušší a kdy se člověk poctivě pracující nemusel obávat důchodu, onemocnění ani nezaměstnanosti. Kdy se stavěla sice nepříliš vzhledná, ale levná sídliště, dávající levné bydlení desetitisícům lidí. Stejně jako v případě ekonomické krize se nikdo mimo Petrušky Šustrové a Jana Rejžka na zadní straně Lidových novin neptá ani nepohoršuje nad tím, zda si přejeme, aby to naše minulost byla nebo ne. Ideovost dob minulých přestává vadit a stává se součástí naší paměti, historie.  Tohle je naše budoucí minulost, nyní zprostředkovaná médii.

Iniciativa Pro vzdělanost, sestávající se jako hnutí z rektorů a děkanů, dalších akademických funkcionářů a členů akademických senátů varuje před ohrožením  demokratického charakteru vzdělání diletantismem tvůrců koncepce, zvané "Bílá kniha terciárního vzdělávání".  Tvrdí, že tato vláda v čele s Mirkem Topolánkem a ministrem školství Liškou připravuje reformu, která  vzbuzuje falešné naděje mezi uchazeči o kvalitní vysokoškolské vzdělání, protože zaměňuje kvalitu výuky s bezprostřední finanční rentabilitou. V praxi tak povede k poklesu úrovně absolventů a následně i k budoucímu snížení jejich hodnoty na trhu práce. Prý je to krátkozrakost, vázat vzdělání na peníze. Preference přímého ekonomického profitu před investicemi do rozvoje vědy a vzdělanosti je pro většinu oborů základního výzkumu podle vysokoškolských pedagogů  likvidační. Ale kolik potřebuje společnost filosofů, kulturologů, astronomů či znalců islandštiny?


Jen v době takové ekonomické krize, jakou zažíváme nyní, se na permanentní úspěch nastavený systém zhroutí a celý národ nebude schopen platit splátky. Vzdělání  nejde zkonfiskovat jako ledničku. Nicméně vše ostatní zkonfiskováno být může. Co s lidmi, které společnost nepotřebuje? Jako Vietnamce je odstěhovat za 500 eur nelze. Matějů s Valenčíkem dosáhli neuvěřitelného: nenápadného, do atraktivního oblau pravicové rétoriky zabaleného rapidního zvýšení a zároveň privatizace daní.  Našli cestu, jak přesvědčit pravici o účelnosti vyšších daní, jak dospět k dokonalému státu popřením role státu. Lenin by zajásal, neb ke komunismu se dá dospět bez jediného výstřelu a v samém srdci kapitalismu.  Tohle je také možná naše budoucí minulost, ovšem nezprostředkovaná nyní rozhořčenými pedagogy. Ti komunistickou ideu v kapitalistickém obalu neprohlédli. To  je  možná naše budoucí minulost.  Možná.  A možná také ne.

Na jedné straně barikády stojí budoucí zaměstnavatelé absolventů, na druhé studenti s mnohdy nerealistickými očekáváními o svém uplatnění a významu akademických, od praxe odtržených  vědomostí. Čím více existuje absolventů různých vysokých škol v populaci, tím menší váhu na pracovním trhu absolutorium vysoké školy má a tím větší roli má praktická aplikovatelnost znalostí, na škole získaná. Funkční gramotnost se tomu říká učeně. Teoreticky by mohl mít vysokou školu každý. Požadavek pedagogů je totiž ovlivněn platbou za studenta. Ber kde ber. Platy pedagogických i nepedagogických pracovníků ve školství se přitom v minulém roce reálně propadly o tři procenta.  Požadavek trhu práce, které chybí konkrétní znalosti a dovednosti absolventů škol uplatitelné v praxi, se na druhé straně  střetává s až  romantickými požadavky škol, kterým ovlivněnost vzdělávacího procesu realitou světa "tam venku" vadí. Celoživotní  vzdělávání šité na míru zaměstnavatelů je však trendem dneška, zítřka i pozítří. Bez ohledu na mínění českých rektorů a děkanů. Univerzity ve vleku komerčních zájmů budou produkovat nikoliv nezaměstnané (a nezaměstnatelné) teoretiky, tvořící na alma mater "vědu", ale na trhu práce žádané odborníky, připravené na konkrétní úkoly v konkrétních firmách. Možná. Málokterý ministr a málokterá koncepce přežije protest České konference rektorů.

Jak  to vše souvisí se starými americkými novinami? Ty o tom nenapsaly ani řádku, neanalyzovaly do hloubky ani globální krizi. Nevarovaly své čtenáře před důsledky neuváženého života na úvěr. Noviny, jakož i "nová" elektronická média jen zprostředkovávají výroky. Celebrit. Politických či bulvárních. Někdy bulvárně politických. A někdy politicko bulvárních. Kasinový kapitalismus úvěrových bankéřů a neoliberálních politiků je přitom bulvární, ale média o něm nehovoří. Trh bez přívlastků není schopen vyřešit vše.

Ona všeobjímající humanitní vzdělanost, nedávající ovšem už dnes moudrý renesanční pohled a návod na konkrétní uchopení světa kolem nás, nedávající návod na nalezení diamantů v poušti plné písku, je  také minulost, která mizí. Stejně jako svět Rocky Mountain News a San Francisco Chronicle i svět velkých univerzit  ustupuje nepřehledné změti informačních zdrojů, nesrozumitelnosti specializačních kurzů a firemních školení.  Světa online, světa v chaotickém pohybu odnikud nikam.

Takže. Chraňme si zdravý rozum. A chraňme si média, která nepodlehla všeobecnému mlčení o životně důležitých věcech. O podstatných věcech. O podstatě. Chraňme si média, která nemají za úkol jen bavit, ale stejně jako BBC informovat, vzdělávat a teprve potom bavit. Chráníme si taková média?

Zdá se, že média jsou prozatím spíš sluhou mocných a když ne slouhou, tak nepřítelem. Všech.  Mirek Topolánek svůj názor, že za všechno mohou média, který převzal od Miloše Zemana,  naučil již i prezidenta Nicolase Sarkozyho, který tímto zdůvodněním tak učenlivě vysvětluje své výroky. Diplomaté své konflikty s úsměvem maskují jako posun významu způsobený tlumočníkem, politici hovoří o tom, jak je média nepochopila a zkreslila. Křivá huba má podle nich svůj původ v kvalitě mediálního zrcadla.

Jiří Paroubek  doporučil šéfredaktorovi a majiteli jediného ještě českého deníku, aby odstoupil z pozice šéfredaktora proto, že si dovolil veřejně odolávat politickému  tlaku  Paroubkova okolí. Má Zdeněk Porybný odstoupit i z pozice majitele deníku Právo? Fajn myšlenka, ale... jak se to dělá? A proč? To spíš Jiří Paroubek odstoupí z postu předsedy ČSSD. Protože Porybného Právo je právo Porybného, ale ČSSD Paroubkova není. Inteligence stínového premiéra se míjí s realitou až příliš často. Zrcadla jen věrně odrážejí podobu toho, kdo se do nich dívá až příliš často. 

Zdá se ale, že alespoň někde se už  blýská  na lepší časy. Mimo ztrát vidíme i občasné nálezy.

Kontrolní výbor Sněmovny  jednomyslně klepnul přes prsty Radu Českého rozhlasu. Jednomyslnost v Parlamentu je zjev velmi vzácný. Kontrolní výbor kritizoval tu radu, která ignorovala stížnosti a protesty koncesionářů vůči svým nemoudrým, ba až neuvěřitelně hloupým rozhodnutím. Tu radu, která si vyplácela cestovní náklady na svá, před veřejností utajená  jednání v rozporu se zákonem, ale  i jinak porušovala zákon. Tu Radu, která si zřídila v rozporu se zákonem funkce pro své některé členy, protože každá koruna dobrá. Konečně ve Sněmovně padla i slova o neoprávněném obohacení, dávající východisko a otvírající cestu pokračování trestněprávnímu i občanskoprávnímu.

Kontrolní orgán Parlamentu začal cíleně kritizovat tu Radu, která porušuje zákon už dlouho tím, že nedělá to, co má a dělá to, co nemá. Která se domnívala, že může řídit a peskovat generálního ředitele, že se může vměšovat do programu rádia a omezovat jeho rozvoj v době nastupující digitalizace. Která se domnívala, že může rádiu systémově škodit a pomáhat tak komerčním rádiím. Jedno jediné usnesení této Rady stálo už rozhlas více než dvacet milionů. Kontrolní orgán  Parlamentu začal cíleně kritizovat   Radu, která je dle zákona poslancům odpovědná. Veřejná služba je, na rozdíl od Porybného Práva, nás všech.  Rukou společnou a nerozdílnou poprvé hlasovali poslanci ODS, ČSSD i KSČM. V zájmu občanů, posluchačů Českého rozhlasu. V zájmu občanů. Konečně.

Každá mediální informace by měla odteď končit pozitivní zprávou. Jsou potřeba.

Ivana Ryšánková