Doličným předmětem je album nazvané „Triumph of the Will,“ česky „Triumf vůle,“ jehož Moravec nechal vypálit šest set cédéček. Obžaloba tvrdí, že tyto písně navádějí mimo jiné k násilným akcím proti menšinám. Dokázat ale něco takového není vůbec jednoduché. Textaři z řad neonacistů jsou dnes již do značné míry opatrní a svá poselství sice průhledně, ale pro soudy mnohdy neprůstřelně maskují. Například za jeden z textů „Nemáš na výběr... tak běž a zabíjej" nebylo možné nikoho trestně stíhat, protože se údajně nikde v písni neříká, koho je třeba zabít. Samozřejmě, že posluchači, kteří se rekrutují hojně z řad Národního odporu nebo Autonomních nacionalistů, mají v té věci vcelku jasno a s nadšením takové písně přijímají. Hloupoučký text: "Hodný pán, hodný pán, hodný pán, ten náš Adolf, ten byl hodný pán. Sympaťák, sympaťák, sympaťák, ten náš Adolf, to byl sympaťák..." je prý také velmi oblíbený. Jeho prosté poselství je dobře srozumitelné každému národnímu socialistovi všech věkových i inteligenčních kategorií.

Název Moravcova CD Triumf vůle průhledně odkazuje ke známému nacistickému propagandistickému dokumentu geniální režisérky Leni Riefenstahlové ze šestého říšského sjezdu NSDAP v září 1934 v Norimberku. V písni nazvané „Chceš“ je méně průhledná narážka na tzv. „bílou revoluci,“ zpívá se zde: "Chceš odplatu, chceš řešení, chceš bílou revoluci“ - a protože je píseň otextována v angličtině, pokoušel se autor argumentovat svojí chatrnou znalostí tohoto jazyka a záměrem zpívat nikoliv „white revolution,“ ale neškodné „write revolution.“ S touto chabou obhajobou Moravec neuspěl. Přiznávám, že já osobně mám trochu rozpaky nad odsuzováním za texty písní, tím spíše, když je nutné je poměrně složitě dešifrovat, aby bylo možné dokázat, že jde o propagaci zločinné ideologie. Pro mne docela stačí, že jde o texty naprosto stupidní a o uboze amatérské hudební pokusy. Nicméně zpěv o „bílé revoluci“ je pro poučeného nacistu naprosto jasným odkazem na americkou nacistickou scénu a o propagaci nacismu nemůže být pochyb.

Co je ale ona „bílá revoluce?“ Jde o relativně novou neonacistickou organizaci založenou v Arkansasu v USA v září roku 2002. Založil ji Billy Roper, zkušený nacista s bohatou zkušeností v rasistických a antisemitských aktivitách. Tento synáček z rodiny hlásící se ke Ku-Klux-Klanu narozený 1972 prošel různými rasistickými organizacemi a stal se „profesionálním rasistou.“ Cílem jeho snažení bylo vytvořit organizaci, která by zastřešovala a koordinovala akce různých méně významných a roztříštěných nacistických hnutí a spolků. Nyní tato organizace operuje nejméně v šestnácti státech USA včetně Alabamy, Arizony,  Arkansasu, Kalifornie, Konnecticutu, Floridy, Georgie, Illinois, Indiany, Massachusetts, New Hampshiru, New Jersey, Severní Karolína, Ohia, Texasu a ZápadníVirginie. Využívá moderní informační technologie, organizuje protižidovské demonstrace, násilnosti a pochody, propaguje rasistické teorie, extrémní křesťanský ultrakonzervatismus a nacismus.

Naši neonacisté se opakovaně a rozhořčeně brání argumentací o svobodě slova a názoru. V dějinách umění bohužel najdeme celou řadu ostudných příkladů, kdy represe postihovala nekonformní a provokativní projevy a umělecké vyjádření.  Nacisté s drzostí sobě vlastní a s rovněž sobě vlastní zálibou v mučednictví vydávají své zvukové, slovní či obrazové výrony za Umění a svá případná stíhání za jakousi novodobou inkvizici. Tváří se jako jediní obránci svobodného uměleckého vyjádření a ubohé oběti zlých slouhů jakéhosi Systému (Systém je v jejich newspeaku složitý propletenec sionisticko-americko-multikulturně-zednářsko-židovského souručenství, jehož jediným zájmem je zotročit nevinného bílého nacistu a zbavit jej jeho práv i úspor).

Jak by tedy vypadala ona ideální nacistická společnost z hlediska svobody umělecké tvorby? Naštěstí nemusíme nepodloženě spekulovat, neboť nám ideologové našich neonacistů poskytují sami jasnou vizi svého pojetí umělecké svobody na svých veřejně přístupných stránkách. Jistá hospodská zde propaguje Jediné Pravé Národně Socialistické Umění ve svém článku „Konec umění? Spíše skoncujme s neumělci!“ (Publikovala toto roztomilé kunsthistorické dílko v září letošního roku v Dělnických listech.)

S typickou dikcí i elánem hloupoučké maloměšťácké paničky, pro níž je vrcholem umělecké tvorby červená knihovna a vyšívaný polštářek s Hradčana, pouští se tato barmanka do moderního umění jakožto do čehosi „odporného, perverzního a plytkého.“

Jenže naše hospodská slečinka nemá pouze tragický nedostatek vkusu, což by se dalo tolerovat a přejít s úsměvem, u ní jde o tragický nedostatek ještě něčeho podstatně důležitějšího. Slečna je totiž po odchodu tragické postavičky excentrického náboženského blouznivce Ladislava Malého z Dělnické strany jednou z hlavních propagátorek novodobého nacistického antisemitismu. Její slova jsou v tomto směru dostatečně jasnou výpovědí o osudu moderního umění – či spíše o osudu umělců - v hypotetické budoucí nacistické společnosti:

„Asi v každé době jsme mohli najít duševně choré a nevyrovnané jedince, kteří se snažili své šílené emoce převést do nějakého díla. Ale v každé dřívější době byly tito jedinci zavrhováni či ignorováni. Nikdo nebral pár fleků na plátně, které zvládne i dítě v mateřské škole za umění. Čím to je, že je tomu v dnešní době jinak? Že outsideři bez talentu jsou nyní považování za umělce?“  

... Slečna výčepní má jasno, po ruce je i diagnóza, prozatím psychiatrická: duševně choří jedinci, kteří své „šílené emoce převádějí do nějakého díla“ by měli být prozatím zavrhováni či ignorováni. Ale ono je to v paranoických vizích mladé nacistky mnohem horší, neboť jde o konspiraci proti pravému národnímu umění. A kdopak nám to tak vesele konspiruje? Nechme slečnu dumat dál:

„Nemyslím si, že by to bylo tím, že již nežijí lidé s opravdovým talentem, to rozhodně ne. Problém je úplně někde jinde. Jako i na oněch dalších frontách, dochází k prznění naší kultury naprosto cíleně. Ti samý potomci "vyvoleného" národa, kteří určují standardy médií, určují stejně tak standardy celé kultury. Vědomě odřízli skutečné umělecké duše od povědomí lidstva a místo nich vybrali skutečně psychicky nemocné lidi, kteří chtěli své úchylky a pohnutky veřejně uplatnit. Samozřejmě většina těchto "umělců" pochází z jejich vlastní komunity. Jelikož styl tohoto národa byl vždy jen perverzní a nechutný. Odráží totiž plně jejich pokřivené myšlení.“

... Víte, koho asi myslí slečna výčepní „potomky vyvoleného národa“, kteří v jejím podání cíleně przní její nacistickou kulturu? O jakém že to národě hovoří, když píše: „styl tohoto národa byl vždy jen perverzní a nechutný. Odráží totiž plně jejich pokřivené myšlení.“ Povědomé, že? Ale nechme slečinku pokračovat:

„Hlavním záměrem ničení evropské kultury je snížit nás na tu nejnižší a nejubožejší úroveň a zničit tak umění, které Evropany odjakživa spojovalo. Nyní nás staví na úroveň ubohosti. Téměř každému teď přijde, že na našem umění není nic výjimečného ani krásnějšího než na umění Afričana či osoby, jako je například David Černý.“

...A vidíte, ono je to opravdu hrozné, copak je uměním výtvor – panečku takového jakéhosi Davida Černého nebo dokonce nějakého - Afričana?!!! To panečku naši Germáni, to jsou jinačí pašáci:

„Znehodnocení evropské kultury je zničení důležitého rysu, který nás, Evropany, spojoval. Umělci, jako byli Wagner či Beethoven, představovali standard pro celou evropskou populaci. Dnes leží standardy naprosto někde jinde. Dnes však stačí, aby se označil nějaký výtvor za krásný a moderní, a banda zbohatlíků bude sténat nadšením klidně i nad kýblem trusu.“

...A slečinka od báru se musí blýsknout střípkem klasického vzdělání, ostatně i přísloví z její branže „in vino veritas“ je přece klasické (na správné skloňování podstatných jmen vzoru dominus ovšem již při nejlepší vůli nestačí):

„Chtěla bych jako jasnou ukázku této zhoubné taktiky uvést jeden ze slavných výroků Marcuse Tullia Cicera (42 před Kr.), z kterého si lze vzít velké ponaučení:

„Národ se může ubránit svým bláznům a dokonce i těm ambiciózním. Nemůže ale přežít zradu ze svých řad. Nepřítel před branami je méně nebezpečný, toho každý rozpozná; ten nese svojí vlajku vztyčenou vysoko nad hlavou. Ale zrádce se mezi lidmi za branami pohybuje svobodně, jeho zákeřný šepot zní ve všech alejích i v městských budovách. Zrádce nevypadá nikdy jako zrádce, mluví podobně jako jeho oběti, má nenápadnou tvář a jeho rozmluvy nevyvolávají rozruch, dožaduje se nízkosti, kterou v srdcích nosí všichni lidé. Takto nahlodává duši národa. Pracuje tajně a za noci na podkopávání pilířů, na nichž obec stojí; infikuje ji tak, aby nemohla více odolávat. Vraha není nutné se obávat tolik jako zrádce, zrádce ztělesňuje mor.“

...Tak a máme to tady pěkně jasně. Jiné umění než umění nacistů je pro slečinku umění nejen ohavné a zvrhlé, ale je to přímo projev zrady, úkladné dílo odvěkého Nepřítele. A jakoupak svobodu projevu by pak ponechala například tato geniální hospodská pro takového nějakého Marca Chagalla, Amedea Modiglianiho, Franze Kafku, Franze Werfela, Karla Poláčka, Otu Pavla, Františka Langera, Jiřího Ortena, Hugo Haase, Otto Gutfreunda, Františka Gellnera, Viktora Fischla, Ludvíka Aškenazyho, Gustava Mahlera, Arnolda Schönberga, Leonarda Bernsteina, Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, Jacquese Offenbacha, Barbru Streisand nebo Leonarda Cohena? Ovšem, o těchto umělcích slečinka patrně nikdy nic neslyšela, pro ni je nejvyšším estetickým prožitkem chrchlání nějakého soukmenovce, kterému ti zlí Židé pořád jenom upírají svobodu projevu.

Pro Prvnizpravy.cz
Věra Tydlitátová