Když jsem minulý týden stála tváří v tvář pedagogům základních škol, kteří toužili, aby „média převzala odpovědnost“, jen jeden jediný z účastníků, psycholog Václav Mertin otevřel téma označování mediální produkce. Anglicky nazvané labelling.

Označování audiovizuálních pořadů je velké téma. Některé evropské země již tak činí k plné spokojenosti rodičů i producentů audiovizuálního obsahu. Je pravda, že označování v Evropě není jednotné a i u nás  se přemýšlí nad tím, jak vlastně k problému přistoupit. Shoda prozatím panuje prakticky pouze  na tom, že by označení mělo být doporučující, nikoliv přikazující.

Otázek je ale víc, než odpovědí. Budeme označovat jen věk, pro který je produkt vhodný? Nebo budeme i  upozorňovat na to, že je v produktu obsaženo násilí, vulgarita, erotika, sex nebo šikana? Budeme labelovat i fantazii a humor? Budeme labelovat i ekologicky nevhodné chování? Budeme označovat filmy, které jsou pro děti vhodné jen při přítomnosti rodičů? To všechno jsou otázky, které víří vzduchem a vířily i ve sněmovně na setkání Aliance pro audiovizuální klasifikaci. Spolu s otázkou, kdo vlastně bude pořady označovat a kdo onen „sbor“ bude financovat a zastřešovat.

Ministerstvo kultury, zdá se, se zatím k financování osob, které budou klasifikaci provádět - kodérů - staví vlažně. Snad prý by si je měly platit samotné televize stejně, jako si dnes platí monitoring. A i rozhlasy, ačkoliv si umím dost těžko představit rozhlas, který vysílá něco pro děti opravdu nevhodného (rozhlasová explicitně sexuální scéna by možná mohla být zajímavá). Kdo bude kodéry školit? No... snad FSV? Nebo ministerstvo kultury... A dostane na to kulaté razítko a pokud RRTV bude  toužit někoho potrestat, pak  kodéra. Kterého bude zaměstnávat... Kdo?

Zdá se zkrátka, že  označování audiovizuálních děl přináší více otazníků, než řešení. Má vadit v pořadech nahé ňadro, když  se už člověk nemůže posadit do kavárny,  aniž by tam nějaká matka kojila? Naposledy jsem takto "natvrdo" odhalené ňadro neviděla  ve filmu, ale v indonéské džungli v pražské ZOO. Předpokládám tedy, že pokud bude nahé ňadro vadit, někdo to vysvětlí i těm matkám. Případně je také označí piktogramem stejně, jako díru na silnici.

Na jednom ze seminářů o právech dítěte zaznělo, že by bylo možná dobré, aby bylo označování celoevropsky standardizované. To by ale mohl být kámen úrazu. Země jsou různé. Mají různou toleranci k  různým společenským jevům, v každé zemi jsou jinak nastavena kritéria morálky. Němci jsou zhledem k minulosti citlivější na rasismus, nicméně akční scény plné  násilí je fascinují. Polsku bude díky katolické tradici nepochybně více vadit sex či nahota. Švédsko bude pro ostatní nepřijatelně tolerantní vůči projevům nahoty i sexu, nepřijatelně netolerantní vůči projevům sexismu. Každá země by si tedy stejně musela přeznačovat filmy podle toho,  kde je pro její populaci únosná hranice tolerance.

A má se  obsah tedy  vůbec označovat? Jak to bude s volným pohybem zboží? Jak to bude s přeshraničním přesahem vysílání? Dokáží se alespoň  ateistické Čechy shodnout na "průměrné" hodnotě potenciálně nábožensky konfliktních labelů s daleko více křesťanskou Moravou? A dokáže se Morava shodnout se Slovenskem, a nebo budou následovat mezinárodní žaloby na nevhodné pořady v morálně  zhýralém sousedním Česku?

Když jsem o tom hovořila s kolegou, které  sice pracuje v novinách, ale médii se jako oborem nezabývá, jeho odpověď zněla: „A to k těm všem značkám, co už na té obrazovce mám, přibude ještě další piktogram?“  Ne jeden, ale několik. Nejspíš.  

Je jistě otázka, kolik, kam a jak veliké umístňovat ony piktogramy. Představa, že na obrazovce poběží kupříkladu seriál Tudorovci, lemován ikonkami s piktogramy násilí, sexu, vulgarity  a všeho možného, čeho je film plný, je poněkud absurdní. Přesto to tak může dopadnout.

Dětský psycholog Mertin vyjádřil názor, zda tak neoznačovat veškerou mediální produkci. Tedy i knihy. Abych pravdu řekla, nevím. Přiznejme si, že většina knižní produkce není tak čtená, jako kdejaký časopis. Začneme labelovat na obálce i ty, a nutit trafikantky, aby hlídaly věk dětí, které jdou tatínkovi pro noviny?

A jak budeme postupovat u online obsahu? Začneme labelovat i internetové stránky v rámci dalšího z křesťanských projektů – Safer internetu?

Při smyslu mnoha Čechů pro švejkovskou absurditu, množství vtipů o blondýnách, případně  a nedostatku smyslu pro humor u křesťanů na jedné straně a radikálních feministek na druhé straně by mohlo reálně hrozit nebezpečí, že by se z označovatelů mohli stát předběžní cenzoři v první etapě, a v druhé by pak vznikla občanská válka mezi moralisty a sprosťáky. Odkaz dominikánského mnicha Girolama Savonaroly, který ve Florencii nastolil republiku Kristovu,  z něhož měla být ohněm a mečem vymýcena veškerá neřest, marnotratnost, přepych, pýcha a vůbec veškeré nepravosti lidstva, je i dnes stále živý. Máme ho v kulturním genetickém základu evropské civilizace. Pro náboženského reformátora byly tehdy největším nebezpečím "oplzlé" malby, hudba a literatura. I tango bylo pro generaci babiček oplzlé svým příliš těsným kontaktem mezi tančícími partnery… Malby, hudbu i literaturu jsme dnes nahradili televizí, kinem a internetem. Ale nepoučili jsme se.  Průměrná morálka neexistuje a morální maximy jedněch nejsou morálními maximami druhých. Přesto se labellingu nejspíš  dočkáme. I dnes je Savonarolovi mnohými  prokazována velká úcta. Nejen v Itálii.

Profesor Jirák se domnívá, že cílem je poučené, kvalifikované rozhodování o konzumu mediálního obsahu. Stejně jako u potravin, kde chceme znát obsah nutričních hodnot i syntetická  aditiva stejně jako dobu bezpečné spotřeby. Zde chceme znát charakter možného ohrožení, jeho stupeň a celkové doporučení jako pomůcku při orientaci v nepřeberném množství mediální produkce ve výsledku globální kultury. Je v tom paradox, instinktivní strach z kulturní globalizace. Na jedné straně nás odlišnosti fascinují, na druhou stranu bychom i při cestě do Afriky chtěli k obědu vepřové se zelím. Ale budiž. I v hotelech podávají "eurosnídani".

V labellingu dostaneme soustavu i negramotnému srozumitelných ikon, "dopravních" značek na rozpoznání obsahu. Tím ovšem nenastavíme společnou normu morálky ani tolerance. Tím nastavíme pouze jedna kritéria pro prodávajícího a druhá pro kupujícího. Švédský label nemusí být shodný s českým a už vůbec ne se slovenským či polským. Ztížíme tím volný pohyb zboží i po odstranění geografických hranic. Labellingem vytváříme hranice jiné, kulturní. Odříkaného chleba největší krajíc  - to věděly už naše babičky.

Přiznejme si – i výhody to bude mít. Televizní vysílání bude zákonem rozděleno do několika časových pásem. Pro děti bez rozdílu do 18:00, pro dospívající do 20:00, pro rodiny do 22:00 a a pouze pro dospělé od 22:00. V televizích vznikne množství mediálního obsahu neškodného  pro děti všeho věku k vyplnění "hluchého času" od rána  až do večera. Případně až do "rodinného" prime time v 20:00. A obsah mezi 20 – 22 hodinou  bude daleko pečlivěji vybírán, neb bude z čeho. Preventivní zařazení mnoha programů do "bezpečné kategorie" tuto dobu učiní nejzajímavější z celého dne. Brazilské telenovely i kriminálky s anatomickým hyperrealistickým popisem pitvy mrtvého  poběží od 22:00 v "adult" čase a ty ženy, chtivé romantiky svalnatých paží a vášnivých polibků či muži, chtiví adrenalinu dynamiky her na četníky a lupiče si ho pro volná odpoledne a podvečery budou muset v noci nahrávat a další den přehrávat. Nebo trávit u televize noc. Stejně tak zbude prostor pro nahrání oblíbeného pořadu dětem, které jsou přes den ve škole. Tak se setře pomocí videorecorderů s harddiskovou pamětí  rozdíl mezi online médiem – televizí  a offline médiem - videopůjčovnou. V rodinách přibude televize v dětském pokoji.  Další cestou mediálního trhu budou preference pay per view – placeného obsahu tematických kanálů či balíčků, kde uvedená časová labellingová omezení nebudou funkční. Přiznejme si – ty výhody to bude mít pro všechny. A proto se dívejme do budoucnosti Kristova mediálního království s nadějí a láskou. Od 18:00.

Ivana Ryšánková