Vytroubili to sami Izraelci v loňském televizním programu, kde jedna paní narozená v Libyi vyprávěla, že její babička byla sestra Kaddáfího babičky z matčiny strany, kterou si vzal nějaký laskavý muslimský šejch. To podle židovských náboženských zákonů znamená, že Židovka byla i jeho matka a Žid je tedy i on. K izraelskému občanství podle zákona o návratu mu tedy stačí jen zříct se islámské víry (s níž to má ostatně vachrlaté – fandí ženám) a stane se automaticky etnickým Židem, i kdyby se nepřihlásil k víře židovské a zůstal ateistou.  

Ono se to vlastně v Izraeli poprvé tvrdilo už někdy v osmdesátých letech. Tehdy zase jedna (táž?) paní původem z Libye tvrdila, že Kaddáfiho matka byla její sestra, kterou prý nějaký šejch unesl a udělal z ní svou třetí ženu. Izraelská veřejnost to brala jako fór, zvlášť když na to ortodoxní rabinát reagoval varováním „tady vidíte, kam vedou smíšená manželství“ a deník Jerusalem Post komentářem „konečně jsme normální národ s vlastním diktátorem a hromadným vrahem“.  

Kaddáfí sám se vydává za dítě chudých negramotných Beduinů. To je však verze silně nepravděpodobná, protože každý Beduin má stovky příbuzných a za celou Kaddáfího vládu se k němu nepřihlásil žádný sourozenec, strýček, bratranec, ani synovec, aby si polepšil.

A teď se s další – a historicky nejdramatičtější – verzí Kaddáfiho původu ozval Vatikán. Přesně řečeno neozval, vyhrabal ji tam nějaký italský historik. Ve vatikánských archivech prý existuje kopie dopisu, který Kaddáfimu v roce 1972 napsal jistý kardinál, který byl v době jeho narození (1942) kaplanem italské armády v Libyi. Potvrzuje, že jeho maminka skutečně byla libyjská Židovka, která se zamilovala do švarného italského důstojníka a povila mu nemanželského syna. Důstojník s kaplanem prý syna odvezli do Itálie, kde ho dali pokřtít. Důstojník pak padl ve válce a nemluvně zůstalo kaplanovi na krku. Vzal je s sebou zpět od Libye a daroval je bezdětnému beduinskému páru. V dopise Kaddáfímu připomíná, že je katolík a ať se chová slušně.  

Další pravděpodobnost tomu dodává i fotografie Kaddáfího jako mladého fešáckého plukovníka: Vypadá na nich spíš jako Marcello Mastroianni než jako Omar Sharif. Ostatně Itálie k němu vždycky cítila něhu. Když se s obdivuhodnou skromností odmítl povýšit na generála, dala mu přezdívku „colonelissimo“ a prodala mu půl Fiata.  

O osudu jeho židovské maminky se už nic nedovídáme. Zůstává otevřený na další dramatické zápletky, až se z Kaddáfího story bude dělat velkofilm. Jak se o něho mezitím Itálie s Izraelem podělí, bude možná námět na komedii. Hodí se jim oběma jako díra do hlavy.  A tak není vyloučeno, že se nakonec vše vyřeší tak, že Kaddáfího nechají doma budovat nějaký ten kaddáfismus s lidskou tváří s pomocí jeho ještě fešáčtějšího syna, který už o tom v Londýně vyjednává. A mohlo být hůř.

Benjamin Kuras
Vyšlo v MFDnes