Libuše Frantová: Občané druhé kategorie

To jsme to dopracovali. Aby nás pustili na pár dní do Kanady, musíme na sebe v žádosti o vízum prozradit mnohem víc než Bulhaři nebo Rumuni, kteří jsou jako my v Evropské unii.

18. července 2009 - 10:42
To jsme to dopracovali. Aby nás pustili na pár dní do Kanady, musíme na sebe v žádosti o vízum prozradit mnohem víc než Bulhaři nebo Rumuni, kteří jsou jako my v Evropské unii. Už jsme zase občané druhé kategorie, alespoň v očích našich zámořských spojenců.

Kdo touží vidět Niagarské vodopády, musí kanadským úředníkům prozradit i jména zaměstnavatelů, údaje o bydlišti a zaměstnání rodičů nebo výši platů. A kvůli tomu musí ještě absolvovat cestu až do Vídně, protože pro Kanadu by bylo příliš drahé zřizovat vízové oddělení v Praze. Není lepší ho ponechat ve Vídni, když Rakušané na rozdíl od Čechů víza ke své cestě za moře nepotřebují? Proti takovému pádnému argumentu je těžké protestovat.

Skoro to vypadá, že nejde jen o zavedení víz, ale o nějaký trest za to, že jsme Kanadu nachytali na švestkách. Země s velkorysým sociálním systémem nechce nápor romských emigrantů, což je celkem pochopitelné, ale z nějakého důvodu jim po příletu ústy imigračních úředníků neřekne, že z členské země Evropské unie, kde jim žádná diskriminace ze strany státu nehrozí, nemají na azyl nárok.

A že je nějací náckové někdy napadnou? Kdyby každý přepadený Čech měl někam utíkat, za chvíli by tady možná nezbyl nikdo. Nechci bagatelizovat rasistické útoky, násilí mi vadí, ať je jeho obětí kdokoli, Rom, homosexuál, ženy, staří lidé, invalidé nebo děti, ale nikdo mi nevymluví, že cesta Romů za moře není motivována spíš vidinou většího luxusu než obavou z rasismu. Možná to pochopily i kanadské úřady, jen to nechtějí veřejně přiznat. Raději zkomplikují cestu všem občanům z té malé, bezvýznamné země uprostřed Evropy, kterou k ničemu nepotřebují.

Nechci se zabývat otázkou, kdo za zavedení víz do Kanady vlastně může. Romové, kteří si za minulá léta zvykli, že někdo je povinen se o ně postarat? Nebo extrémisté, kteří si našli v rasismu smysl svého života, ale nikdo jim nedokáže zabránit, aby nepochodovali českými městy a občas nehodili zápalnou láhev do romského bytu? Nebo policie, která pak není schopna násilníky vypátrat? Či snad politici, kteří se dohadují, zda a jak Romům pomáhat, ale stále to nikam nevede?

A když hrozí zavedení víz, nejsou schopni tomu zabránit, nebo alespoň vyjednat důstojnější podmínky pro lidi, kteří žádají o vízum? Nebo čeští občané, kteří se mnohdy veřejně nebo v skrytu radovali, když Romové opouštěli Česko? Nejspíš všichni dohromady.

Ale spíš ve mně vzbuzuje úzkost myšlenka, že Kanada by si ne-dovolila udělat takový krok proti jedné z členských zemí Evropské unie, kdyby neměla jistotu, že Evropa se za Česko nepostaví a nezavede ve všech zemích reciproční opatření pro kanadské občany. Bez pomoci Evropské unie je Česká republika v této situaci zcela bezmocná. I kdyby mohla sama zavést víza pro Ka-nadu, což po vstupu do EU nemůže, nemělo by to vzhledem k otevřenému schengenskému prostoru stejně žádný smysl.

Pokud tedy nebudou naši evropští partneři solidární a nezastanou se nás, nemůžeme se kanadské diskriminaci nijak bránit. Snad jen tím, že na nedůstojné podmínky nepřistoupíme a na cesty si vybereme nějakou příjemnější destinaci.

Jen se obávám, že mnohé Čechy napadne, k čemu je jim Evropská unie, když v její náruči jsme slabší, a ne silnější.

Libuše Frantová