Nejchmurnější obavy politiků se naplnily. Všichni očekávali, že členské země Evropské unie nebudou brát vážně české předsednictví Evropské unie,  až v květnu vystřídá svržený Topolánkův kabinet úřednická vláda. Ale zájem není už dnes, kdy zbývá deset týdnů do konce českého předsednictví, ani o českou vládu v demisi. I když  si vedla úspěšně a překvapila všechny pochybovače, kteří předpovídali, že malá země s komunistickou minulostí nic vyjednat nedokáže. Dokázala, dokonce i některé věci, které se nepovedly předchozím vedením Evropské unie,  ale pak si sama nad sebou podřízla větev. A jak se důsledky domácí politiky začínají projevovat na českém předsednictví? Nezájmem o akce, které Česká republika pořádá.

Dokazuje to fakt, že na neformální schůzku v Mariánských Lázních přijelo tento týden jen sedm z šestadvaceti ministrů pro místní rozvoj, i když se obvykle dostavovali na podobná jednání v plném počtu. V lázeňském městě se přitom debatovalo o takzvaném integrovaném rozvoji regionů a o penězích poskytovaných v rámci politiky soudržnosti, které mají vyrovnávat rozdíly mezi regiony. A nejde o žádné malé částky, ale o prostředky, které tvoří rámec pro více než třetinu evropského rozpočtu, tedy téměř 350 miliard korun. Jsou určeny na venkovská či problémová městská území a upadající průmyslové oblasti. Přestože o pravidlech čerpání peněz z Evropské unie po roce 2013, kdy skončí současné rozpočtové období Evropské unie, je důležité začít jednat už nyní, většina členů evropských vlád za sebe poslala státní a ministerské úředníky.

Jak si nezájem předních politiků vysvětluje ministr pro místní rozvoj Cyril Svoboda? Logicky politickou nestabilitou v předsedající zemi. Poslední zkušenost je víc než jasnou odpovědí na tvrzení předsedy sociálních demokratů Jiřího Paroubka, který po svržení vlády popírá, že by tento krok poškodil zájmy České republiky. I dlouholetý bývalý šéf ČSSD, který z původně nevýznamné strany udělal jednu z nejsilnějších politických stran v Česku a přivedl ji až  do Strakovy akademie, Paroubkův krok kritizuje a připomíná, že sociální demokracie porušila své letité zásady. Ve své historii totiž podle něj vždy preferovala zájmy země před zájmy vlastní partaje. A zájmem České republiky bylo podle Zemana úspěšné české předsednictví v EU, a jestliže jsme se nyní zesměšnili, tak tento zájem byl zmařen. O tom už dnes ostatně kromě Paroubka nikdo nepochybuje. Ale nejspíš i šéf sociální demokracie dobře ví, co způsobil,  jen to odmítá přiznat, když už takovou „pitomost“, jak nazval svržení Topolánkova kabinetu v půlce českého předsednictví exprezident Václav Havel, udělal. Pozdě bycha honit, a tak je potřeba alespoň neztratit tvář před voliči, z nichž mnozí až do mezinárodních souvislostí nedohlédnou.

Ale osladit to Evropě v duchu hesla českého předsednictví ještě můžeme ještě mnohem víc než dosud. Není totiž vůbec vyloučeno, že vedení důležitých summitů Evropské unie, která nás ještě čekají,  se ujme po odklizení Mirka Topolánka z cesty sám euroskeptický prezident Václav Klaus místo neznámého a politicky slabého statistika Jana Fischera. Z této vyhlídky už teď mnoha evropským politikům i úředníkům naskakuje husí kůže.  

Ať se nám to líbí nebo ne, ztrácíme v Evropské unii váhu i důvěryhodnost, i když nás příprava a organizace předsednictví v Radě Evropské unie přišla na zhruba dvě miliardy korun. Skoro se začíná zdát, že to byly vyhozené peníze.

Libuše Frantová