Svět  ale už  obíhají krvavé fotografie příbuzných Usámy, zastřelených americkým komandem v Pákistánu. Mezi fotografie se ale připletl i  viditelný  ocas  nejnovějšího amerického neviditelného vrtulníku, který bin Ládinova ochranka sestřelila kalašnikovem...

Spíše než obdiv k operaci amerického komanda a jeho hi-tech vybavení je nutno vyjádřit pochvalu za Obamovu PR dovednost, inkorporující do mediální strategie i poučení z následků zveřejnění  zatčení Chalida Šejcha Mohammeda v březnu 2003 v Pákistánu, filmových záběrů „nalezení“  Saddáma Husajna v prosinci 2003 v Iráku a jeho ponižující popravy v roce 2006 či videozáznam smrti Nedy – „hlasu Íránu“ v červnu 2009 v Teheránu.

Některá zveřejnění i naaranžování obrazů jistě nebylo náhodné, ostatně, který piarista by odolal („Potřebujeme píseň,“ říká se v kultovním filmu všech mediálních mágů).

Některé obrazy potřebovaly vylíčit al-Káidu i Husajna jako slabé, zbabělé nepřátele, totálně poražené drtivou americkou silou. V tom případě nechápu, proč jim ta porážka trvala tak dlouho, ale co už, že…  Ale všechno má své meze a smrt v přímém přenosu vyvolává nejen nadšení, ale i hněv. Zdá se, že v nejnovějším případě ten jásot nezní tak jásavě a zaznívají spíš obavy.

Teď stačilo pustit do oběhu lživou informaci o tom, jak se Usáma schovával „za sukně“ nějaké ženy a nedráždit zkrvavenou fotografií či dokonce dokumentárním videem zasahujících SEALs. Zbytek už obstaral PR fotograf Bílého domu snímky ustaraných a vážných tváří členů Obamaova kabinetu, sledujících přímý přenos, o kterém pak CIA tvrdila, že ho vlastně prezident neviděl.  Prý vypadl signál.

Oslavný hodokvas před Bílým domem pak už jen dokreslil poněkud barbarské, nicméně patriotické uvažování Američanů. Lži byly opraveny s přesně načasovaným odstupem.

Fotku Usámy prý neuvidíme, přestože ředitel CIA Leon Paneta tvrdil, že budou uvolněny. Ale vzhledem k tomu, že jsme neměli vidět ani fotky rozstřílených příbuzných, si myslím, že krmivo krvelačným médiím ještě nedošlo a ještě se s dostatečným zpožděním dočkáme  mnoha uniklých fotografií. Možná i filmu. Jen se musí doretušovat, aby se neprozradilo nějaké americké státní tajemství.  Nebo možná dohodnout cena.

Nemyslím, že by zkrvavené mrtvoly nějak extrémně evropské či americké diváky iritovaly. Všichni chápou, že zastřelit znamená zastřelit a když kulka letí, všechna slova jsou zbytečná. Koneckonců, od toho máme americké seriály o CSI, abychom si zvykli, že….

Obama udělal v pravou chvíli tu pravou mediální tečku za Bushovou érou „boje se zlem“ a v každém případě jde o symbolické vítězství před prezidentskými volbami. I kdyby to byla jen mediální šaráda.

Arcibiskup z Canterbury není smrtí a urychleným pohřbem Usámy příliš nadšen. Adam Curtis konstatoval, že 10 let Usáma bin Ládin zaplňoval  mezeru po Sovětském svazu jako arcilotrovi. Kdo bude padouchem teď? Po revoluci v Egyptě se mění celá (i mediální) americká strategie pro arabský svět a  širší  Střední východ.

I když se zdá, že  ten mediální jásot mimo USA není takový, jaký by měl být.  Zvlášť v Itálii a dalších zemích EU. EU je  vyděšena z války v Libyi, která měla být pouze několikadenní mediální podívanou a je po více než měsíci ukázkou špatné strategie, špatné taktiky a mizerné medializace. Civilisty  od ozbrojenců ze stíhaček nelze rozeznat. A tak mediální rozhořčení už tlumočí i demokratičtí  vzbouřenci, kteří si přáli od Západu vojenskou pomoc, nikoliv bezletovou zónu či dokonce sestřel vlastních letadel.

Televizní reportáže z Libye jsou od samého počátku vzpoury jednostranné, ukazují v převážné většině svět viděný optikou „osvobozené“ části Libye. Zásada mediální neutrality a „slyšení i druhé strany“ tak bere za své a nikdo si to v médiích nehodlá přiznat. Úplně proti logice neutrální žurnalistky USA jmenovaly libyjskou  státní televizi v rámci svého režimu sankcí proti Tripolisu. Anglický kanál Al-Džazíry, který byl v USA předmětem chvály za pokrytí „arabského jara“, ačkoliv mnozí mediální experti katarskou televizi napadají za prorevoluční zápal a spin,  byl jmenován  vítězem  prestižní novinářské  ceny americké Columbia University. Důvodem byla „celková hloubka a kvalita  jedinečného pokrytí probíhajících protestů na Blízkém východě.“

Mediální pokrytí Usámovy smrti bylo daleko vyváženější.  Alespoň v Česku. Česká televize zaplnila „speciál“ o Usámovi komentáři všech, kdo mohli cokoliv říci. Komerční televize Nova při odvysílání obrázků mnohoslibně pravila, že to bude hrozné, drastické a fakticky by to neměl nikdo vidět. O což se ovšem posléze postarala sama. Zveřejnila-nezveřejnila krvavé záběry, zveřejnila je útlocitně v souladu se zákonem (jsou to přeci oběti…) rozčtverečkované k nepoznání (čehokoliv).  Ponechávala tak dost velký prostor pro fantazii, ale dala najevo, že na gůglu umí fotky hledat také. Mohla však najít prakticky cokoliv, včetně Bóbika.

Mediální scéna se mění. Deník Wall Street Journal spustil na internetu vlastní stránky inspirované WikiLeaks  pod názvem Útulek (SafeHouse). Spravovat je má senior editor. Tím, že informátoři souhlasí s podmínkami zveřejnění, souhlasí i s tím, že „nebudou používat Útulku k žádnému nezákonnému účelu.“ Pravidla připouštějí, že „nelze zajistit naprostou anonymitu“ informátorů. AFP nedávno začala používat hi-tech forenzní software Tungstene, který má upozornit fot editory na manipulaci obrazy vytvořenými externími fotografy, zdroji třetích stran a amatérskými svědky. AFP vybavila softwarem své regionální redakční centra ve Washingtonu, Paříži a Hong Kongu. Mediální scéna se mění i v Česku. Forenzní techniky používá málokdo, manipulace se množí. A od roku 2007 klesá celkový náklad prodaného tisku. Nastává kanibalizační doba mezi deníky. Klesá trvale i objem reklamy, nutný k přežití komerčních televizí. Souběžně s tím se rozšiřuje mediální nabídka digitálního televizního vysílání. Proto začínají útoky na média veřejné služby, neboť ty v krizi nejsou, naopak jejich sledovanost roste, a to i mezi mladými lidmi.  Na Slovensku uzavřela papírová média dohodu o společném zpoplatnění internetového obsahu, ale čtenáři se začínají ptát, proč mají platit eura za papír, když informace stojí jen centy…

Česká sněmovna vypsala poptávku po kandidátech do veřejnoprávních mediálních rad. Hlásím tedy poslušně (a s dostatečným předstihem) možný střet zájmů, protože kandiduji také. Do rozhlasové rady. Když už člověk kriticky hodnotí výkony druhých, má  to zkusit sám, že jo…

Zajímavé nicméně je, že do rad hodlají kandidovat nejen bývalí ředitelé médií (alespoň někdo, kdo kontrolovaným institucím rozumí) ale i radní, kteří – někteří -  toho moc nepředvedli (někteří zase až moc) a  lidé z informatického think-tanku ODS e-Stát, což je, mírně řečeno, podezřelé.  Buď se potřebují něčím živit nebo …. Nebo?

Jako obvykle se na soupisce kandidátů setká pestrá skupinka lidí – těch, co v nějaké radě už byli a chtějí zpátky, těch, co nikdy v žádné radě nebyli i těch, co sice nikdy v žádné radě  nebyli, ale kandidují vytrvale znovu a znovu. A hlavně – letos je uchazečů věru hodně – do televizní rady chce čtyřicet lidí a do rozhlasové 24. Inu, uvidíme…

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková