Proč s několika málo výjimkami vítězí v posledních letech v České republice levice? Vzpomínají Češi s takovou nostalgií na vládu komunistů, nebo je prostě jen větší množství těch, kterým vadí více třicetikorunový poplatek u lékaře dnes, než splácení bilionového státního dluhu zítra? Podle složení zastupitelstev krajů se zdá, že Češi víc tíhnou doleva. Ostatně i když v evropských volbách vyhrála ODS, nakonec mají sociální demokraté spolu s komunisty víc mandátů v Evropském parlamentu než vítězní občanští demokraté.

Ale když se podíváme na volební výsledky blíž, zjistíme, že čeští občané nechtějí točit kormidlem doleva. To jen pravicoví voliči mají mnohem větší výběr stran. Kdo nechce volit nejsilnější ODS, hodí hlas některé jiné pravicové, středové nebo liberální straně. Nijak by to nevadilo, kdyby kvůli volebnímu systému, který pustí do parlamentu jen stranu, která získá alespoň pět procent voličů, jejich hlasy nakonec nepropadly. Rozdrobené síly pravice tak pomáhají levicovým stranám – ČSSD a KSČM. Jen ony dvě se dělí o hlasy všech levicových voličů, a to většinou rozhodne, kdo nakonec vládne.

Takové poznání není nic nového, pravicové strany o této slabině vědí léta, ale ještě nikdy se nepodařilo malé trpaslíky sjednotit. Odborníci tvrdí, že hlavním důvodem je problém, že každý z mnoha  šéfů malých stran chce být předsedou i toho většího sjednoceného subjektu. Někdo chce mít vždycky navrch, už jen třeba proto, že v nějakých volbách získal o procento či dvě víc než ostatní.

Ale snaha ovládnout a spolknout ty ještě o něco menší není jediným důvodem, proč se nejsou schopny malé pravicové strany dohodnout na společném postupu. Možná ještě větší zábranou integrace a spolupráce jsou osobní animozity, které hrají v malém českém politickém rybníce mnohem větší roli než jinde. Karel se nikdy nedomluví s Pavlem, Petr nesnáší Ctirada a ten zas opovrhuje Tomášem. A i když si v minulosti přece jen sedli k jednomu stolu, zůstalo jen u toho. Všechny snahy vyšuměly do ztracena, a tak i v těch posledních volbách do Evropského parlamentu čtvrtina hlasů voličů propadla. Pokud se nic nestane, pak se ČSSD po podzimních předčasných volbách do Poslanecké sněmovny s největší pravděpodobností zase vrátí k moci i na celostátní úrovni. A jak by to dopadlo? Podobně jako v řadě krajů, kde sociální demokraté vládnou otevřeně nebo skrytě společně s komunisty. I když možnost spolupráce s komunisty na nejvyšší úrovni šéf ČSSD Jiří Paroubek nyní odmítá, kdo by mu mohl věřit? Není to tak dávno, kdy jako premiér koaliční vlády ČSSD, KDU-ČSL a Unie svobody – DEU protlačoval zákony ve sněmovně proti vůli koaličních partnerů právě s KSČM. A kdo by zapomněl na jeho výroky, že povládne třeba s Marťany?

Není divu, že na pravicové scéně se začíná bít na poplach. Strana Věci veřejné upozorňuje na nebezpečí návratu levice k moci a pořádá ideovou konferenci s názvem Občanské fórum 09 kvůli sjednocení sil roztříštěného středopravého politického spektra. Na organizaci se podílí také SNK-ED a svou účast přislíbili i zástupci dalších malých stran. Spojit je má heslo: Nedovolme návrat komunistů k moci. S výzvou ke spolupráci nelevicových sil přišla ze stejného důvodu i Občanská demokratická strana. Ale je otázka, jestli společný strach z návratu komunistů dokáže smazat osobní ambice a animozity, které hýbou českou politickou scénou. Do voleb už navíc nezbývá příliš času.

Obava z možného společného postupu středopravých stran i dalších subjektů Jiřího Paroubka přece jen znepokojuje. Kdyby se tentokrát povedl, mohl by mu zkomplikovat cestu do Strakovy akademie a později i na Pražský hrad, kde už se bezpochyby vidí. Proto hned obvinil ODS, že má apetit pohltit malé neparlamentní strany a označil její snahy za pokus o nový podvod na voličích.

Ale domluvit se na spolupráci by bylo pro malé strany i jejich voliče lepší, než kdyby ODS před volbami vyzývala, aby občané dávali svůj hlas jen tomu, kdo má šanci přeskočit pětiprocentní překážku. Kdyby takovou výzvu pravicoví a středoví voliči z obavy před komunisty poslechli, naděje malých stran na ovlivňování vývoje v Česku  by byly nulové. Ať už by byl u vlády kdokoli.

Libuše Frantová