Kolem morálních, právních a pragmatických otázek zabavování dávek či majetku neplatičů se dlouhé měsíce vedl spor, v němž figurovala primátorka Ivana Řápková jako iniciátorka tvrdého přístupu k nejchudším obyvatelům Chomutova. Psalo se dokonce o exekuci v rodině, která dlužila několik stovek za popelnici, exekutor tuto rodinu doslova oloupil, přičemž město z této akce nezískalo téměř nic, zatímco exekutor se na účet dlužníků pěkně napakoval.

Mnozí tvrdý přístup k dlužníkům schvalovali a nebýt několika kritiků včetně právníků a politiků, kvůli nimž byly nejkřiklavější přístupy přece jen opuštěny, připomínala by chomutovská realita divoký západ nebo prostředí raného kapitalismu známé z Dickensových románů. Mezitím se ovšem ukázalo, že populární (nebo spíše populistická?) paní primátorka asi nebude zrovna vzorem občanské ctnosti a nevinnosti, její právnický titul začal nevábně zapáchat a navzdory všem agresivním a pohoršeným výpadům, žalobám a ublíženým pózám, ve skutečnosti nikdy pořádně nevysvětlila, jak k němu vlastně přišla. Podezření, že nad všeobecnou mravností bdí ostřížím okem rafinovaná a cynická podvodnice, se již nevytratí.

Nad chomutovskými akcemi městského představenstva se vznáší podivný mrak. Podezření je ostatně více, někteří místní lidé opatrně hovoří o mafii. Panuje strach, Chomutov je jakýmsi státem ve státě, kde se zákony dodržují jen velmi neochotně a až pod přímým nátlakem, kde panuje otevřený rasismus a kde je možné ponižovat chudé a bezmocné. A věci těch nejchudších byly dány do dražby. Hrabaly se v nich dobře oblečené paničky a pánové a s vítězoslavnými úsměvy skupovali za pakatel skromné majetky: starou elektroniku, bižuterii, šperky, kytaru.

Nemám nic proti dražbám, sama jsem byla jednou podvedena a snažila jsem se (marně) dostat zpět své peníze za pomoci exekutora. Ale i tak mám podivný pocit. Dobrá, plazmové televizory a jiné cenné předměty vzali exekutoři v logice věci, že kdo má cenný majetek, mohl také splácet dluh, ale cožpak prstýnek za pár korun mohl pomoci něco vyrovnat? To ho stáhl exekutor z dívčí ruky? Staré krámy, které snad prý nakonec skončí na skládce, cožpak někdo mohl vážně myslet, že se zabavením těch věcí něco spraví? Nebo šlo spíš o pomstu – vzít těch chudákům pár šuntů, ke kterým ale mají nějaký vztah, aby pocítili tíhu autority vládců města, aby trpěli, aby dostali za vyučenou, že mocným se není radno vzpírat?
 
A pak ta podivná situace – někdo jde a přehrabuje majetek těch, jimiž hluboce pohrdá, raduje se, že přišel tak levně k nějaké ubohé trosce něčího domova, těší se z ošoupaných krámů a nestydí se před známými a sousedy? Vím, že to není totéž, ale na mysl mi vplouvají ti dobří a bodří občané, kteří rabovali v domácnostech židovských sousedů, když ti, se kterými se dosud přátelsky zdravili, kamsi zmizeli, ti kteří rabovali v pěkných vilách v pohraničí, když kamsi zmizeli jejich původní němečtí majitelé, myslím i na ty, kteří se hrabali v zabavených věcech komunistických muklů a emigrantů, dokonce vidím před očima pána, který tahal z popelnice košile po zemřelém před očima zdrcené vdovy… Nejsou to stejné oběti, někdo trpěl nezaslouženě, jiný zaslouženě, někdo mnoho a jiný méně, někdo lidskou vinou, jiný zhoubnou nemocí, ale chtivost zlatokopů hrabajících se v šatech, nádobí, příborech, povlečení, starožitnostech, špercích nebo hudebních nástrojích je pořád tatáž.

Nechci posuzovat a ani to není možné, mezi dlužníky jsou všelijací lidé, jsou tam bezcitní a cyničtí podvodníci, kteří si půjčovali, nebo neplatili s úmyslem nikdy dluh nesrovnat a žít z cizího, ale většinou jsou mezi nimi spíš zoufalci, kteří tak či onak nezvládli tíživou životní situaci. Ale kdo jsou ti kupující? Ani zde nemohu soudit, třebas jsou mezi nimi  také chudí lidé, pro něž je koupě televizoru za tři stovky jedinou možností, jak se k němu dostat. Ale spíše věřím, že takových nebude mnoho. Nejvíc bude těch lhostejných, kteří ani nepřemýšlejí o tom, kdo laciný prstýnek nosil a kdo hrál na otřískanou kytaru. Normálně by nad těmi ubohými cetkami ohrnovali nos, ale nekupte to, pani, za dvacku! A budou mezi nimi určitě i cyničtí dravci, pro něž je koupě zabaveného majetku jen formou civilizované loupeže. Nechci a nemohu toto vše posoudit, ale jedno vím určitě: já bych na dražbu exekuovaného majetku nešla a nekoupila bych tam ani knoflík. To není věc morálky nebo práva, to je věc sebeúcty.

Pro Prvnizpravy.cz
Věra Tydlitátová