Pokud se kdokoliv dotáže lídrů politických stran na přeběhlictví v Poslanecké sněmovně, odpovědí mu jsou jen odmítavá gesta. Přeloženo: Cože, my a přeběhlictví? V žádném případě!

V různých fázích politického kvasu byl každý z vedení parlamentních stran ČSSD, ODS, lidovců, komunistů, ba i ve sněmovně nejmladších zelených (známých v roce 2006 jako „svěží vítr“) nějakým způsobem konfrontován s politickým přeběhlictvím.

Přebíhání do různých politických klubů a měnit barvu triček proběhlo v polistopadové éře poměrně dost. Některé z nich měnily silově poměry mezi vládou a opozicí – příkladem budiž hlasování Jozefa Wagnera  (ČSSD) pro rozpočet vlády Václav Klause (ODS), nebo případ Tomáše Teplíka, kdy po těžce vydřené volební kampani až ve sněmovně zjistil, že vlastně není sociální ale občanský demokrat. Další skotačení do jiných frakcí poměr sil neměnila a byla spíše důsledkem vnitrostranických sporů. Například rozdělení poslaneckého klubu KSČM, vytvořením Levého bloku  Jaroslavem Ortmanem a přetáhnutím většiny původních poslanců s legitimací komunistické strany. O změnách a vytváření nových poslaneckých klubů s exotickými zkratkami, jako ONAH, se zase postaraly moravistické strany a rozklížení národní socialisté.

Novou kvalitu skutečného přeběhlictví ale odstartovala až akce Miloše Melčáka a Michala Pohanky na podporu vzniku koaliční vlády Mirka Topolánka (ODS). Pro každého byl nezapomenutelný zážitek vidět oba, dnes již bývalé sociálnědemokratické poslance, stojící jako zmoklé slepice s očima hledající smítka na koberci, jak novinářům prohlašují něco o státotvorném chování. Tady již legrace končila a naznačila možnou korupci, vydírání či obé dohromady.

Změna sněmovního poměru sto na sto – a budu stále, na rozdíl od prezidenta Václav Klause,  trvat na tom, že ani jedna z obou stovek neměla větší váhu – se dramaticky obrátila a odsunula ČSSD do opozičních lavic. Za připomenutí stojí, že ostatně prezident také prohlašoval, že nebude jmenovat vládu, založenou na přeběhlících. Stejně tak, že KDU-ČSL , tehdy za vedení Jiřího Čunka, ale kdy ani nevýznamný Cyril Svoboda jaksi neutrousil aspoň něco o náznaku neústavnosti tohoto kroku a nevyzval je k vzdání se mandátu. Trochu pozdě prozřel, až dnes. Zelení s Martinem Bursíkem tehdy rovněž mlčeli.

Předseda ČSSD Jiří Paroubek měl najednou morálně navrch, byť i on sám naznačoval, ještě před potvrzením koaliční vlády, že by na svoji stranu mohl někoho přetáhnout. Na druhé straně to dodalo zbraně opozici pro (oprávněnou) kritiku vlády založenou na přeběhlictví.

V mezidobí si pak jakési pokračování seriálu o přeběhlictví všichni ověřili na volbě prezidenta. Ať už pro Jana Švejnara, nebo pro Václava Klause. V každém případě zvítězila staronová hlava státu a pachuť přeběhlictví měla podobu Petra Wolfa (ČSSD) a Olgy Zubové (SZ). Nikdo ale nepodezíral lidovce, kteří hlasovali pěkně půl na půl. Zřejmě podle biblického ano, ano, ne, ne, že.

Byli to nakonec poslanci, exčlenové ODS a zelených, kteří položili Topolánkovu vládu. Zatímco u Vlastimila Tlustého je i v současnosti možné pochybovat, že by se vysloveně stal přeběhlíkem k levici, u Zubové dnes nepochybuje nikdo. Takže i Paroubek tak nějak nemůže zevšeobecňovat svoji negaci k tomuto jevu a máslo teče na fasádách Lidového domu.

Výzva lidovců, aby se sněmovní demokratické strany postavily proti tomuto jevu je – přes veškeré pochopitelné sympatie – jen nereálným plácnutím do vody. Patří do oblasti předvolebních lákadel v kategorii snah o zúžení imunity ústavních činitelů, úpravy platových podmínek (a podivných nezdaněných náhrad) poslanců a senátorů a podobných holubů na střeše. I Cyril Svoboda musel přiznat, že poslanci nelze nijak zabránit přechodu do jiného subjektu. Umožňuje mu to ústava, jakkoliv je to na hraně.

V vzhledem k tomu, že metody s fiktivnímu dluhy, které bianco podepisovali kandidáti ve středních Čechách u Davida Ratha, také nepadly na úrodnou půdu a vázané mandáty by byly vysloveně protiústavní, je obrana proti přeběhlictví jen morálním apelem. České politické strany však usoudily, že boj o moc je základním kritériem politiky a etické problémy mají jen v šuplíku, aby je vynesli pouze v okamžicích, kdy se jim to hodí. Aby se jimi řídily, to je ani nenapadne. A že tím podkopávají nejen svoji autoritu, ale i důvěru v demokratický systém, je asi únavná, a tak trochu zbytečná poznámka.

Konstatovat to můžeme, ale smiřovat se s tím nelze. A také je to třeba dát politikům najevo. Chyba je totiž i v nás, voličích, že je netlačíme – bez ohledu na pravolevé sympatie – do čistší hry. Pak se nemůžeme divit, že jim přeběhlictví snadno projde, když si řekneme, no co, radši když je u moci ten a ne tam ten a tiše přiznáváme, že účel…atd.. Pokud se i toto v nás nezlomí, je pokrytecké se vždycky morálně nadechnout k protestům, když k přeběhlictví dojde. A věřte že dojde.