Nepříliš suše či ne tolik teoretičtí přednášející, provokativní myšlenky o politickém marketingu i etice reklamy, obecenstvo povětšinou studentské, drzé a zvídavé. Závist profesionálů během přednášky amerického autora části Obamovy internetové kampaně. Závist pramenící z toho, že lze mít angažovaný národ, který je schopen v masovém měřítku dobrovolnicky pracovat „od domu k domu“, od „seniorů pro seniory“ či „po sousesku“ nebo si dokonce na stodolu venkovského statku dobrovolně a hrdě nechat napsat, koho volí, toť sen každého mága politických kampaní. Kampaně levice zvlášť. Školení, jak vytvářet aktivní participaci komunit ve volební kampani, nebylo jen školení v politickém marketingu, ale školení v politice. V té opravdové politice. Yes, we can.

Neumím si dost dobře představit, že by si v „této zemi“ někdo dobrovolně nechal namalovat na stodolu čtyřlístek budoucí biomasy, oranžovou hlávku zelí či modrého ptáka.

Mezi marketingovými mágy se hovořilo živě i o důvodu nevýhry Jiřího Paroubka. Zbytečně dlouhá, zbytečně masivní kampaň, vyvolávající otupělost a bumerangový efekt. Postavená na jednom muži a jeho billboardové bradavici. Může opravdu levicový vůdce říkat „Kdo z vás na to má?“ Může žena levicového lídra navléci dítěti botky s nápisem „Dior“ a obhajovat tento životní styl veřejně? Z marketingového hlediska je to větší pohroma, než Dalíkův výlet na Monte Argentario či Dimunových dvacet osm tiskových zpráv denně. Pravici peníze bez přívlastku spojují, zatímco levici rozdělují ideje a životní styl těch elit, které nemohly zbohatnout poctivě. Dupačky značky Dior nejsou symbolem úspěšnosti levicového politika, ale důkazem primitivního snobství kolotočáře. Kdo z vás na to má?

Dimunova frekvence zpráv, zasílaných médiím, poněkud zeslábla. Paroubek se přeci rozhodl neposkytovat žádné rozhovory. Zdá se, že předposlední žurnalistický opus Jiřího Paroubka, určený straníkům, nazvaný „kdo-za-to-může“, je tím nejlepším, co Paroubek napsal. Ze své prohry obvinil prakticky každého. Pravicová média, levicová média, blízká pravicovým stranám, všechna média. A jako novum i Jaroslava Tvrdíka, který nabyl dojmu, že Nečas byl lepší řečník, než jeho velký šéf. Ano, ten velký šéf, který se prohlásil za nejlepšího diskutéra světa, podle vedoucího své kampaně prý nebyl zas tak skvělý. Jediný, kdo za prohru nemůže, je zatím Dimun. A Paroubek, samozřejmě, který je jen ubohou obětí spiknutí všech. Všech se všemi proti němu.

Poslední zpráva, autorizovaná Lidovým domem, je ještě lepší. Na poslaneckém klubu ČSSD z úst odstoupivšího předsedy strany zaznělo: „Při latentním rasismu, který je bohužel v české společnosti přítomný, mediálnímu obrazu strany nepomohlo, když se jako jediný mezi desítkami osobností k přiznání volby ČSSD odvážil pouze romský aktivista.“.

Zdá se, že obětí spiknutí se stali i sociálně demokratičtí poslanci Škromach a Jandák. I tito dva muži, o nichž jsem dosud měla jen to nejlepší mínění, začali stejně jako Paroubek také hledat viníka nevýhry. A stejně jako Paroubek, i jeho stínoví ministři chyby nehledají u sebe. Hlavním viníkem není ovšem tentokrát Tvrdík, ale média. Nejlépe veřejnoprávní. A proto se jim pomstíme a necháme je zlikvidovat. Nejdříve chce Jandák se Škromachem zrušit koncesionářské poplatky – v rozporu s programem strany, za kterou oba sociální „demokraté“ kandidovali. Prý ušetříme, když televizi a rozhlas veřejné služby nebudeme platit z pravé kapsy (poplatky), ale z levé (daně). Inteligence tohoto úsudku je měřitelná pouze stěží. O výši daní navíc rozhoduje každoročně parlament, teď většinově pravicový, vůči médiím veřejné služby nyní většinově nepřátelský. O poplatcích do schválení nového zákona nerozhoduje nikdo. Prý komerční média byla na tyto dva sociální demokraty „hodnější“, tak proto… nechal se slyšet poslanec Jandák, jehož výsledky ve volbách byly o 1,5% horší než průměr celé strany. Škromachův výsledek byl o celých devět procent horší, než u sousedů v Moravskoslezském kraji a nejhorší z celé Moravy.

Možná by pány Škromacha a Jandáka měla spíš zajímat kvalita jejich vlastní práce při přesvědčování voličů. Jak mi prozradila jedna ze zlínských studentek, u nich na náměstí rozdával letáky ČSSD jeden z kandidátů, opásán páskem, na jehož přezce byl nápis Hugo Boss větší, než sám kandidát. Lidem dával brožurky, dokonce je cpal i k dětem do kočárků. A když se jej mužský doprovod oné slečny zvědavě zeptal na program sociální demokracie, co nabízí studentům a mladým obecně, pravil onen Kandidát: „To máte v té brožurce a číst snad umíte. Protože jestli ne, tak o negramotný my zájem nemáme.“ Vzácná upřímnost… Takže – kdo může za neúspěch sociální demokracie? Kandidáti podobní těm ze Zlína. Kmotři místních mafií. Obávám se, že ani média, ani ministr stranické obrany Tvrdík. Ale chce to kus sebevražedné odvahy od lídra kandidátky si to přiznat. V politice i reklamě totiž hovoří výsledky a ne snaha, ani námaha vynaložená při cestě z jednoho mítinku na druhý.

Výsledky ČSSD ve Zlíně ukazují, že těm, kteří poctivě pracovali v regionech, se daří a těm, kteří jen mlžili, planě slibovali a intrikovali na všechny strany, jen aby si posílili své pozice v boji o moc, se nedaří. Volič není hloupý. A novináři také ne.

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková