Mnoho lidí se totiž domnívalo, že pokud se utlumily povolební hlasy, které žádaly co nejrychlejší svolání sjezdu, kde si straníci od plic vyříkají pyrrhovu výhru ve sněmovních volbách a přehodily vrcholné jednání a volbu vedení ČSSD na jaro, soustředí aspoň na komunální a senátní volby. Špičky sociálních demokratů se rozhodly jinak, laik se diví a odborník žasne.

Nejdříve expředseda Jiří Paroubek klacíkem zarýpal v mraveništi představou, že by na předsedu ČSSD měl kandidovat hubatý středočeský hejtman David Rath. Na to místopředseda strany Milan Urban reagoval „porathovsku“ slovy, v nichž Ratha přirovnal k rakouskému extrémistovi Haiderovi. Hejtman si to nenechal líbit a vpálil Urbanovi, že se dostává do křeče, a nejlépe by bylo, kdyby mlčel, nebo rezignoval. Ke kritice Ratha se přidal další oficiální adept na předsednictví jihomoravský hejtman Michal Hašek a Paroubkova favorita označil samozvaným krakenem.

Kandidatury na předsedu začaly růst stejně jako letošní houby. Nejprve ji oznámil senátor Vladimír Dryml jako reakci na doporučení Paroubka. Na to reagoval severočeský poslanec Jaroslav Foldyna, že pokud může kandidovat Dryml, tak by mohl jít do pranice i on sám. Z vnitrostranické nominace se tak stává fraška, která bude mít dopad na výsledky podzimních voleb.

Bezesporu mají i tyto hádanice svůj mocenský podtext. Z mlhy se pomalu rodí obrysy dvou stranických bloků. Rath se netají, že stojí za nyní nejvýznamnějším kandidátem – úřadujícím předsedou ČSSD Bohuslavem Sobotkou. Za Ratha se postavil i Dryml. Naopak Urban a další místopředseda z Brna Roman Onderka a hejtman ze severní Moravy Jaroslav Palas stojí očividně za Haškem.

K hádanicím nechce mluvit místopředseda Zdeněk Škromach. Nedává najevo ani své preference, jen něco zabručel, že by se kluci měli uklidnit. Jestli má nějakou ambici, tak nechce sdělit dříve, než po volbách. Stejně tak místopředseda Lubomír Zaorálek.

Zarážející je ale mlčení samotného Sobotky k destruktivní vnitrostranické hádce. A ten by měl ve své nynější pozici říci rozhodující slovo.

V ČSSD se totiž za touto kakofonií osobních záští skrývá sama podstata – tedy jak dál po (ne)vyhraných volbách do sněmovny. Sociální demokraté se začínají štípat na tom, zda se mají k trojčlenné pravici u moci postavit. Zda mají působit jako tvrdá, nesmlouvavá a sebevědomá opozice, která bude kritizovat každý krok Nečasova kabinetu.

Druhý směr hovoří o kultivovanější opozici, která se má rozkročit do politického středu a nacházet spojence v jiných stranách. Jeho zastánci se odkazují právě na výsledek sněmovních voleb, kdy ČSSD nenalezla případného koaličního partnera.

Jakým směrem se sociální demokraté pustí ještě uvidíme. V této straně však vždy působili vedle sebe nejrůznější myšlenkové proudy od tvrdé levice až po liberální střed a nebude to vždy ideální ideový kvádr. Budou si ale muset položit řadu otázek: Například, zda situace květnových voleb bude odpovídat dejme tomu situaci za půl roku, za rok či dva, kdy se začnou uplatňovat vládní úsporná opatření.

Co udělají, až se pravicové koalici podaří prosadit většinu tzv. reforem. Zda politické subjekty, dnes u vládní moci, jsou vůbec kdy přijatelné pro nějakou příští spolupráci. A samozřejmě budou muset vyřešit strategické postavení strany v českém politickém řečišti, s nímž osloví voliče, jejichž zájmy chce hájit. Chtěl bych vědět, co si myslí o světové hospodářské krizi – kdo ji zavinil, kdo ji řeší v čí prospěch a jak, neboť se to projevuje i českém prostoru. Chtěl bych vědět alternativy vůči vládní politice, která zdírá všechny, kromě fest majetných.

Právě takovou diskusi bych od ČSSD očekával. A ne trapné vzájemné výlevy a lá stará Blažková.

Pro Prvnizprávy.cz
Jiří Kouda