Neziskové organizace mobilizují síly. Na světě je mnoho chudých států, kterým jsme se naučili říkat rozvojové země nebo třetí svět. Adoptujeme si na dálku tamní děti, posíláme peníze na konta, odkud jde pomoc týkající se vzdělání nebo sociálna. Jednou pomůžeme tam, jindy onde, mnohde hlavně až tehdy, stane-li se tam něco, o čem se mluví v televizi (aniž bychom věděli, že právě třeba Haiti potřebovalo pomoc už dávno). Nazýváme to charitou. Stačí to?

Je to sakra zapotřebí, ale je to pořád málo. Na druhou stranu totiž my, co jsme se narodili v západní civilizaci, často lhostejně přecházíme, že lidé z chudých zemí pracují v nelidských podmínkách ve velkovýrobnách, které posléze distribuují značkové oblečení do prodejen po celém světě. Oblékáme se značkově a ani nám moc nedochází, že za měsíční mzdu si lidé, kteří po nocích šijí a šijí stovky blůziček, často nemohou koupit ani jednu. Masově proti tomu neprotestujeme, což často není zlý úmysl, ale nevědomost. Nebo pohodlí. Jsme uzavřeni do svých malých světů, často nás nezajímá více, než vlastní rodina. Mnozí z nás ohrnují nos nad imigranty nebo i českými občany bez přístřeší. Je toho hodně, co západní civilizaci čest nedělá.

Charita nám sice čest dělá (a lhostejno, zda ji činíme ze srdce, kvůli vlastní reklamě nebo odpisu z daní, vždy někde pomůže), bez skutečně systémové pomoci ale nemůže problémy třetího světa sama o sobě vyřešit. Rozvojový svět potřebuje skutečnou emancipaci, třeba nediskriminaci na světových trzích. O něco takového se pokouší třeba vynikající projekt Fair Trade, tedy Spravedlivý obchod. Ten podporuje férovější přístup k mezinárodnímu obchodu a klade důraz na jeho sociální a ekologické rozměry. V současnosti je do něj zapojeno téměř 1,5 milionu pěstitelů, zemědělských pracovníků a řemeslníků v 58 zemích Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Cílem Fair Trade je dát šanci lidem z rozvojových zemích vymanit se vlastními silami z chudoby a žít důstojný život.

Dát člověku rybu znamená pomoci mu dočasně, naučit jej ryby chytat, je pomoc na pořád. Zkusme se proto vedle charity zaměřit právě více i na tu pomoc systémovou. Člověk totiž nemůže být skutečně šťastný, pokud není opravdu emancipovaný a zbavený všech okovů. I okovů toho, že je celoživotně odkázán jen na charitu.