Střety mezi největšími politickými stranami přesáhly běžnou rovinu politických sporů pravice a levice.

Je vcelku pochopitelné, že ČSSD a ODS si jdou obrazně po krku, coby subjekty levice a pravice v boji o politickou moc. Zvláště v čase předvolebním. Obě strany předkládají své koncepty na řízení státu a společnosti. Stejně tak na řešení hospodářské krize. A je zřejmé, že se tyto koncepty musí lišit.

V poslední době se však obě strany do sebe zakously v oblasti, která by měla být podle mnohých názorů jakousi zónou neútočení a v níž by nejasnosti a rozdílné názory měly být řešeny interně. Tou je zahraniční politika.

Občanští demokraté v čele s Mirkem Topolánkem jistě cítí frustraci a rozhořčení nad tím, že byli předčasně odsunuti z předsednictví Evropské unie. Také to neopomenou při každé příležitosti připomenout a tvrdit, jakých škod se opozice dopustila, když jejich kabinet padl. Zachytili, že po odchodu z vlády se ODS zvýšily preference a proč tedy nekout železo, dokud je žhavé.

Normální volič by sice řekl, že se obě strany budou hádat o daně, sociální systém, zda má stát vynakládat své prostředky na omezení dopadů krize, v jakém objemu a podobně. Ale ČSSD a ODS se do sebe pustili přes zahraniční politiku až peří lítá. Jedni obviňují druhé pomalu z kamarádství s Waffen SS v Evropském parlamentu, druzí zase, že se ti první paktují s palestinskými teroristy. Šéf ČSSD Paroubek si pak odevšad schytá své za jednání s Putinem, což připomíná hon na lišku, ovšem následná odezva je pak natolik zarážející, že vypovídá spíše něco o autorovi, než o věcných argumentech.

Atak na ministra zahraničí Jana Kohouta je ve stejném duchu a čouhá z toho zase jen kritika sociálních demokratů – vždyť to byli oni, kteří Kohouta do Fischerovy vlády navrhli, že. Lze přitom s úspěchem pochybovat, že by se Mirku Topolánkovi, nebo Janu Zahradilovi podařilo snížit romský exodus do země zaslíbené. Házet růst extremismu zase jen na ODS také není fér. Byť faux paus s pokusem Ivana Langra rozpustit Dělnickou stranu je hodný zaznamenání.

Zavedení vízové povinnosti Kanadou je samozřejmě ponižující facka českým občanům. Ale obviňovat z toho sociální demokraty (položili tak skvělou vládu) a následně označit kabinet Jana Fischera za slabý (opět za to může ČSSD), a kopnout ho do holeně zpochybněním recipročních kroků, jako jsou víza pro kanadské diplomaty a držitele služebních pasů (ačkoli nic moc nejsou), je už pod úroveň toho, co ODS tak propaguje. Zvláště když mluví poškození národních zájmů a mezinárodní ostudě. Zřetelně se také snižuje svým výpadem schopnost kabinetu přesvědčit Evropskou unii o dodržení klausule solidarity. Opět z toho trčí náznak, že kdyby byla u moci Topolánkova vláda, tak by Evropa stála v pozoru a současnou diplomatickou roztržku s ČR s Kanadou by řešila lehce svižně. O čemž lze samozřejmě silně pochybovat.

Tady občanští demokraté jednoznačně popírají to, o co dosud hlásali - že v zahraniční politice je nutná elementární shoda opozice a vlády. Ale jako by to neplatilo v daném případě i pro kabinet, na jehož vzniku včetně nominací ministrů se právě ODS podílela svojí polovinou.

Přesto je i tento spor více méně jen kočkováním na tuzemském hřišti, byť může mít ozvěnu i v zahraničí.

Právě i zahraniční politice musely na sebe obě velké strany opravdu narazit. Zatímco ODS prosazuje nefederalistickou Evropu, spíše zónu volného trhu, ČSSD prosazuje integrující se Evropu se všemi ekonomickými a sociálními právy. Pohled občanských demokratů je stále upřen na pozůstatky minulé americké administrativy, včetně vypjatého militarismu a politiky síly. Zřetelně se do její zahraniční politiky také promítá značný odpor k Rusku a z toho úvaha, že suverenitu nám zajistí třeba americký radar (či spíše americká vojenská základna). Stejně tak každý zaznamenal příklon k silové politice Izraele, jakkoli diskutabilní. Nakonec i vytvoření konzervativního bloku v Evropském parlamentu se stranami nesoucí mnohdy extremistické názory svědčí o jakési radikalizaci ODS.

Zde se občanští a sociální demokraté, kteří naopak žádají vyváženější politiku jak ČR, tak EU, prostě shodnout nemohou. A přestože některé spory vypadají směšně, nebo aspoň k politování,  podstatou je zcela rozdílný názor na svět a jeho vývoj. Ten by neměl v kakofonii neustálých přestřelek, jdoucí často do osobní roviny, zaniknout.

Jiří Kouda