Strana zelených neuspěla ve volbách do Evropského parlamentu a Martin Bursík, který se v roce 2006 zasloužil o historicky první parlamentní úspěch SZ, rezignoval na svou funkci. Je to krok velkorysý, v české politice nevídaný, byla by ale škoda, kdyby Bursík ustoupil do pozadí úplně. Ačkoli první místopředseda strany Ondřej Liška je také viditelný politik, zelení Bursíka potřebují. Před jeho nástupem do čela totiž byli stranou bez výrazné osoby v čele, on je dostal do povědomí široké veřejnosti. Zelení potřebují i další osobnosti, které jsou ve vedení strany. Je proto nutné odmítnout návrhy takzvané Demokratické výzvy, kde nejsou jen členové SZ a od níž už nyní slyšíme volání po stínání dalších zelených hlav.

Podpásové útoky na Jacques…

Zelení by neměli přistoupit na to, aby se do budoucna spojili se „zelenými“ subjekty, které účelově vznikly jen proto, aby SZ v evropských volbách poškodily (něco jiného samozřejmě je, pokud se nějaký konkrétní člověk rozhodne, že je mu SZ bližší). Pro Stranu zelených by to byla zkáza, stala by se směsicí neúprosného aktivismu a napadání, což pro veřejnost není zajímavé. Dva malé „zelené“ subjekty, které se postavily Straně zelených, už totiž v kampani ukázaly, že nejsou dobrými parťáky. Především podpásově útočily na Kateřinu Jacques, která tomu byla nucena čelit. A je nutné ocenit, že i přes onu antikampaň, spojenou se škodolibostí části veřejnosti kvůli pár minutám v jistém zábavném pořadu, získala druhý nejvyšší počet preferenčních hlasů na kandidátní listině SZ. Hned po socioložce Jiřině Šiklové. Jacques je osobností, kterou zelení potřebují. Má úspěchy v oblasti lidských práv, zasloužila se o vznik prvního poslaneckého klubu SZ. Má respekt u lidí, kteří něco dokázali - v kampani ji podpořilo mnoho veřejně známých osobností, například Jan Švejnar. A má blízko k lidem, žije normální život, nevyužívá poslaneckých výhod, platí si například MHD a nenechává se vozit papalášskými auty.

Generálové po bitvě

Jistě se i přesto nyní - po bitvě - najde plno zelených generálů z oné takzvané Demokratické výzvy, o kterých v kampani nebylo vidu ani slechu. Sdělí jistě velmi nahlas, jak to šlo dělat lépe a radostněji. Anebo určitě uslyšíme dokonce hlasy těch, jež se připojili k projektu zvanému Demokratická Strana Zelených, který za miliony korun mediálního magnáta Soukupa posel Českou republiku billboardy s tváří poslankyně Zubové a šlo mu o jediné: ubrat pár hlásků a zmást voliče, aby nevěděli, kteří ti opravdoví zelení vlastně jsou, a raději v době voleb zůstali doma. Totéž subjekt Zelení s bývalý, senátorem Mejstříkem, který Straně zelených, stejně jako DSZ, zcizil část názvu. Na to - kdyby šlo o firmu a nikoli politické hnutí - dokonce pamatuje obchodní zákoník pojmem „parazitování na pověsti“. Jak DSZ, tak Mejstříkovi Zelení skončili hluboko pod jedním procentem hlasů… Tyto dva subjekty samozřejmě věděly předem, že neuspějí, jejich přáním byl ale také neúspěch Strany zelených: Soukupa k tomu vedla nenávist, Mejstříka pocit zneuznání.

Naslouchat jen konstruktivní kritice

Vedení a členové Strany zelených, která získala přes dvě procenta, si jistě uvědomují, že kritická analýza volebního debaklu je nutná a bez ní se zelení nepohnou. Je ale také nutné lišit, zda jde o kritiku konstruktivní, nebo čistě účelovou. Ta druhá se už objevuje. Bylo by bláhové věřit třeba Zubové, jak ji mrzí neúspěch zeleného hnutí. Vždyť k němu sama přispěla tím, že s poslaneckou kolegyní Věrou Jakubkovou veřejně a tvrdě vystupovala proti straně, za kterou byla zvolena do sněmovny. Že nezdůrazňovala její úspěchy (což bývá u členů jakéhokoli týmu jaksi přirozené). Že označovala za nevěrohodné vše, co zelení udělali. Že se neprezentovala poslaneckou prací. Že opustila stranický poslanecký klub (až dlouho poté následovalo vyloučení). Že potopila vládu v době českého předsednictví Rady EU. A že se nakonec ve volbách proti SZ postavila. Část veřejnosti to bohužel přičetla celé Straně zelených. Měli ji v roce 2006 na kandidátce, tak za její kroky nesou zodpovědnost - zněly některé nekompromisní hlasy.

Veřejnost nevěděla o úspěších

Asi největším důvodem prohry Strany zelených je právě to, že se k veřejnosti téměř nedostaly úspěchy strany: to, že Bursík ve funkci ministra životního prostředí prosadil asi dva zákony měsíčně, že Jacques je - podle mnoha kritérií - nejpracovitější poslankyní české sněmovny, která svým návrhem například ulevila matkám samoživitelkám při vymáhání výživného nebo zdokonalila službu CzechPoint. Všude dlouhou dobu zněla jen kritika  z vlastních řad. Bezobsažná, ale marketingově úspěšná věta, že „zelení neplní svůj program“, byla z úst Bursíkových kritiček vypouštěna pořád dokola, až u některých zlidověla. Těžké bylo vysvětlovat, že malá strana nemůže v koalici splnit veškerý program, což nemůže ani ta největší (radikální křídlo v ODS křičí, že Topolánek prý zezelenal), ale že musí dělat kompromisy… Těžké bylo vysvětlovat, že zelení toho z pozice nejmenší strany prosadili hodně a že v opozici by si strana možná od plic zakřičela, ale neprosadila vůbec nic…

Neplní se program?

Média, tak to prostě je, zajímají více spory… Pamatuji si na tiskovou konferenci, kde zelení prezentovali, že se jim podařilo v koalici prosadit asi 60 bodů svého programu (to bylo loni v létě). Pak následovaly dotazy, jeden novinář se zeptal na stranické spory a většina médií pak informovala většinou jen o nich… Když následně hovořily do médií poslankyně Zubová a Jakubková, nic z toho, co se prosadilo, nezmínily, jen stále opakovaly, že se „neplní program“. Jako kulomet na zelené si vzaly do rukou radar USA a zdravotnické poplatky. Aniž by ale už řekly, že u radaru zelení prosazovali, aby byl diskutován v rámci NATO a počkalo se na nového amerického prezidenta - což se také stalo a radar je nyní u ledu. Poslankyně také neřekly, že poplatky bez výjimek prosazovala jen ODS v čele s Julínkem a dvě menší koaliční strany dojednávaly výjimky… A že někdy se prostě ustoupit musí, že o tom je politika… A že někdy se i - přes veškerou snahu - prohraje, viz kamiony na silnicích. A tak dále. A tak dále.

Nespojovat se s negací

Vypadá to beznadějně, jakoby nad mediokracií a přebitím úspěchů negacemi nešlo zvítězit. Jakoby politika byla jednou velkou nespravedlností, kde vítězí jen křik a populismus… Prioritou, na kterou by se Strana zelených měla nyní soustředit, je to, aby se jí do října podařilo „prodat“ své úspěchy, kterých opravdu není málo. Aby se úspěchy dostaly pod kůži veřejnosti víc, než negace. V prostředí, kdy jsou volby pojímány jako fotbalový zápas mezi ODS a ČSSD, je to o to těžší. Naděje snad ale pořád je, vždyť jinde v Evropě zelení uspěli. Strana zelených má nejvíce voličů ve velkých městech, možná by stálo za to oslovit ve větší míře i venkov… A tak dále. Zelení vedli poctivou a viditelnou kampaň. Podpořili je Václav Havel, Karel Schwarzenberg, Eva Holubová, Marta Kubišová a další. Kampaň byla pozitivní. V tom by měli zelení pokračovat, negace začínají mít lidé už plné zuby - to ostatně ve volbách naznačili i šéfovi ČSSD Paroubkovi. I proto by se zelení neměli spojovat s těmi, pro něž je negace vším. Přísnost nad dodržováním programu je sice potřebná, měla by být ovšem provázena i spravedlivým hodnocením. A také uměním pochválit.
 
Andrea Cerqueirová