Jde o univerzální zachycení chování lidí, kteří se v různých dobách nějak projevovali - ať už na královských dvorech, v okolí prezidentů, v politických stranách, ve státních úřadech nebo třeba v soukromých firmách. Každý někdy - byť třeba jako pozorovatel - prožil vzlet i pád a s tím spojené proměny charakterů. Nebo spíš jejich odkrytí…

Film je o politikovi, který odchází z vysoké funkce i o tom, jak se k němu chová jeho okolí včetně přítelkyně, dcer a matky. Je parodií na různé tajemníky tajemníků či poradce poradců, na směšnou a pomíjivou  důležitost některých takových figur, hemžících se kolem lidí, kteří jsou právě „in“, mají moc a vliv. A plíživě ustupujících ve chvílích, kdy ti vlivní o vliv přicházejí, a „tajemníci“ se až kosmickou rychlostí přesouvají k novým mocným.

Film je o senzacechtivém bulváru, který si vychutnává politika odcházejícího a je servilní k tomu, který přichází. Odcházení je o výměně poltických garnitur, o tom, jak jsou čisté ideje nahrazovány byznysem vplouvajícím do politiky a tím, že jistá mafie (v tomto případě Kaňkovi) ovládá všechny důležité posty. Film je také (a nikoli v poslední řadě) o pocitech odcházejícího politika, který chce slyšet, že ho lidé mají rádi a že nějaké poselství zanechal. O pocitech člověka, který zažil lásku lidu i trpký odchod, kdy cvakající fotografy ani redaktory nezajímají jeho pocity, ale baží se v tom, jak odchází…

Václav Havel ví, o čem píše a zdánlivě jednoduché dialogy mají hloubku a trvalou hodnotu -  platné byly v minulosti a platné zůstanou i za sto let. Technika se vyvíjí, lidské charaktery nikoli, ty se jen přizpůsobují okolnostem. Autor divadelní hry Odcházení a režisér stejnojmenného filmu zažil doby, kdy se s ním mnozí báli promluvit, narvaná náměstí volající „Ať žije Havel“, i chvíle, kdy je z různých stran pranýřován za to, že „si dovolil“ natočit film. Film je podložen prožitkem. Je nejen o výše popsaném - pozorný divák si v něm může najít mnohem víc.

Pro Prvnizpravy.cz
Andrea Cerqueirová