Novináři z tištěných médií zažívali infarktové stavy – v soutěži s elektronickými médii venkoncem neměli šanci – odsouzeni k tomu, aby napsali noviny, staré již v okamžiku, kdy sjely z rotačky. Staré úsloví – není nic staršího, než včerejší noviny se změnilo na „není nic staršího, než noviny, které jsou ještě v rotačce“. Zpravodajství účastníkům konference zajišťovala online média elektronická.

Mladá Fronta Dnes, která nyní své online zdroje hodlá zpoplatnit, přinesla spoustu materiálů o Vítu Bártovi, včetně výsledků několikaleté zpravodajské infiltrace redaktora Kmenty do Bártovy bezpečnostní agentury. Bárta podal demisi, premiér ji přijal a různí politici Věcí veřejných nyní v panice odkrývají i to, co mělo být  voličům i novinářům navždy utajeno. Cenu kabelek Kristýny Kočí, výši úplatků za loajalitu i charakter mafiánského propojení politiky špionáže a byznysu, který Bárta plánoval a financoval.

Všichni politici si nyní vše raději vzkazují přes média a tak někteří novináři opět mohou podlehnout pocitu, že řídí svět jen tím, že přepisují a zveřejňují nahrávky. Přesouvání expředsedkyně VeVerkovkého klubu Kočí černým Hummerem na základě informací „jednoho nejmenovaného zdroje“ se stalo novinářskou atrakcí dne. Přesouvat někoho z Prahy tajně se zavázanýma očima neprůstřelným autem širším než silnice by byl opravdu vrchol nenápadnosti, který by nebylo možno přehlédnout. I izraelský premiér Netanjahu, který do půlky Evropy nesmí po Praze jezdí nenápadněji a jeho zdejší schůzky s jinými státníky Středního a Blízkého východu média kupodivu nezajímají tak, jako konec bleděmodrých nadějí internetových referend a  protikorupčního boje srdnatého investigativního reportéra. Bývalý novinář Radek John si po změně role na předsedu politické partaje vůbec neuvědomil, jak směšně působí.

Konference v Ostravě, kterou jsem zmiňovala na počátku tohoto textu, byla o mediální veřejné službě a její budoucnosti. Očištěna od smeček lobbistů komerčních médií, kteří se hojně vyskytovali na pověstných krumlovských konferencích mediálního podnikatele Berky, stala se tato mezinárodní akce diskusním fórem akademiků a odborníků z mediální praxe, kteří, až na výjimky, věděli, o čem hovoří. Několik málo přítomných politiků naslouchalo. Profesoru Jirákovi, profesoru Kellerovi i dalším. Většina naslouchajících pak byli studenti mediálních oborů z moravských a slezských univerzit.

Téměř všichni se během dvou dnů shodli na tom, že veřejná služba je součástí veřejného prostoru a  její oslabování je důsledkem postupného rozebírání a postupné privatizace státu. Nejen sociálního státu, ale i toho liberálního. Ovšem s nezanedbatelnými důsledky sociálními a s nezanedbatelnými důsledky i pro liberální ideje. Hodnotově polarizovaná, názorově se segmentující se veřejnost vede k rozpadu společnosti a k rozpadu státu. Chceme to? Někteří konzervativci dodávali  ke slovu stát slovo „národní“, ačkoliv zatímco stát dokážeme definovat hranicemi a společnými zákony, u národa už si nejsme jisti mnohdy ani společným jazykem, natožpak významem slov.

Jedno je ale jasné. Média veřejné služby neexistují izolovaně od společnosti, ve které působí a kterou mají zrcadlit, jejíž občany mají stmelovat, informovat, vzdělávat i bavit. A nezávisle sloužit lidem-občanům-koncesionářům není totéž, co sloužit závisle zisku: majitelům mediálních koncernů a zadavatelům reklamy jako jediného zdroje příjmů. „Svět služby má být protikladem  „světa zisku“.  I proto se jmenuje současný systém kohabitace veřejnoprávních a komerčních médií „duální“.  Popírat, že média veřejné služby jsou především instituce společenské a kulturní sebeidentifikace, nelze. Pokud nebudeme přispívat ke sdílení společných hodnot, nebudeme už občany, ale pouze konzumenty. Nebudeme společností, ale davem.

Na konferenci byl ovšem i asistent prezidenta Václava Klause Ladislav Jakl, který přišel se svým tradičním názorem, převzatým od představitelky filosofie egoismu Ayn Randové, že vše, co není soukromé, má být zrušeno, zprivatizováno. Bylo mu řečeno, že minimalizaci státu navrhoval už Lenin.  Nehledě k faktu, že státní úředník (vedoucí politické kanceláře prezidenta),  brojící proti čemukoliv, co není soukromé, je v přinejmenším zvláštním postavení. Kdyby byl poctivý a žil podle toho, co tvrdí, nejprve by měl zprivatizovat  sám sebe a poté hned prezidentský úřad.

Ve sněmovně v době ostravské konference zasedl volební výbor. Poslanci na něm vyčetli Radě ČT, že nebyla „akčnější“ a neinformovala je operativně a autoritativně o zásahu armádní policie na Kavčích horách a také se nějak akčněji Vojenské policii nepostavila…. Hmmm… 

S akčními radami máme ovšem své neblahé zkušenosti z doby televizní krize před deseti lety a navíc se dá asi těžko očekávat, že by radní šli vlastními těly televizi bránit nebo by zkoumali a vyšetřovali to, co neprozkoumala ani vojenská policie a státní zastupitelství. K prokazatelnému porušení zákona redaktory nedošlo a dojít nemohlo, neboť právo informovat veřejnost je ve veřejném zájmu a je Listinou práv nadřazeno právu utajovat denunciaci a fízlování.  „Tajné“ dokumenty vojenské rozvědky neměly být nikdy utajeny.  Pozoruhodné na tom snad je jedině to, jak akčně se do celé věci vložil poslanec Ladislav Skopal,  kritizující radu za „nepružnost“. Dlužno dodat, že poslanec Skopal na ty Kavky také nejel, na rozdíl od poslance Jandáka, který sedl do auta ve chvíli, kdy se celá akce odehrávala a zásahu policistů přihlížel. Skopal se kdysi médii ve sněmovně zabýval, pak se věnoval zemědělství a nyní zjevně usoudil, že by tvorba mediální legislativy mohla být zajímavá. Proč, to suď Bůh a komerční média.

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková