Podobná strana v českých podmínkách dosud chyběla. Dříve takovou byla Občanská demokratická strana, která se ale za Topolánkova vedení svému původnímu směřování zpronevěřila. V současné době je tak jedinou klasickou a zároveň relevantní stranou hájící českou suverenitu Komunistická strana Čech a Moravy, která je ale pro pravicového voliče nepřijatelná.

Suverenita Jany Bobošíkové, která vtrhla v roce 2009 na českou politickou scénu, jakkoli se záměrně nechce řadit napravo ani nalevo, kartu národních zájmů naopak otevřeně používala a používá. Dosud ale působila spíše jako hnutí či blok více než dvou desítek poměrně různorodých uskupení kandidujících pod jednou hlavičkou. Nyní se pokouší přeskupit ve standardní stranu s členskou základnou a celorepublikovou organizační strukturou.

Ačkoli měla Suverenita ve třech posledních volbách, kterých se účastnila, poměrně silnou pozici, kýžený úspěch v podobě zisku mandátu či mandátů se zatím - byť těsně - nedostavil. Nikdy také nebylo pořádně jasné, co se Suverenitou bude dále - už i proto, že se její hlavní představitelka nechala slyšet, že pokud to tentokrát nevyjde, s politikou končí.

V evropských volbách 2009 zazářila a jen těsně se do europarlamentu nedostala (100.514 hlasů a 4.26 %). Ve sněmovních volbách o rok později získala téměř dvojnásobek hlasů (192.145 hlasů a 3.67 %), ale na vstup do parlamentu to také nestačilo. Výsledek to ale byl slušný, už jen proto, že se v kuloárech povídá, jak se Miroslav Kalousek a Saša Vondra před volbami sázeli, zda bude mít Bobošíková pod jedno procento nebo nad něj.

V nedávných podzimních volbách pak svého vlastního kandidáta Suverenita do Senátu neprotlačila, dva senátoři za spřátelené uskupení, které Suverenita podporovala, jí ale nyní vycházejí vstříc. Zastupitelů sice získala jen 172, ale jejich počet roste, jak se další a další k Suverenitě postupně hlásí.

Jakkoli volební zisk nestačil k tomu, aby se přetavil v poslanecká křesla, vždy byl ale natolik silný a zavazující, že se Bobošíková rozhodla pokračovat. Výsledek je to překvapivý už proto, že její strana trpěla neskutečnou mediální blokádou. Přesto dokázala přeskočit parlamentní stranu a získat bezmála čtyři procenta, které by jí lecjaká partaj mohla závidět.

Bývalá moderátorka Sedmičky, ředitelka českotelevizního zpravodajství, kandidátka na prezidenta a europoslankyně proto nyní vsadila vše na trpělivou přípravu pro další volební klání, do kterého už ale půjde jako zkonsolidovaná strana s potřebným zázemím a celostátní členskou základnou. Dosud volně kooperující strany, sdružení a spolky, které vystupovaly pod hlavičkou Suverenity, by se měly (pokud o to stojí) připojit k zbrusu nové straně SBB (Suverenita - Blok Jany Bobošíkové), která vznikne během ledna.

A podle slov jejích představitelů jde vše zatím výborně - zájemci o členství se jen hrnou, do strany přecházejí jak zemanovci (SPOZ), tak například lidé ze Strany svobodných občanů. Rodí se 14 krajských struktur, sehnáno je už více podpisů, než je k ustavení potřebné, v lednu se strana zaregistruje, do konce února mají vzniknout místní a okresní organizace a na květen si Bobošíková a spol. plánují ustavující sjezd.

Potěšující je ale hlavně to, že se strana otevřeně hlásí k tomu, že bude zastávat a prosazovat české národní zájmy. To je v české politice poslední dekády téměř novum.

Českým národním zájmem se sice ohání kdejaká strana, ale v praxi ho žádná nehájí - v klíčový okamžik, kdy by skutečně bylo třeba tak učinit, většina politiků na svou rétoriku zapomene a učiní pravý opak. Ostatně samo sousloví "národní zájem" je už tak zprofanované, že nás politici dovedou přesvědčit i tom, že náš národní zájem je, abychom žádný národní zájem neměli. A abychom raději ve všem přistoupili na zájmy těch silnějších, protože sami údajně nemáme šanci.

Bobošíková ale národními zájmy myslí naprosto konkrétní záležitosti - podporu českého obchodu, průmyslu, českého zemědělství, českých výrobků, ochranu před požadavky sudetských Němců, před rozprodáváním kulturních památek sousedním státům, konkrétní reformy provedené tak, aby z nich těžili čeští občané a ne nadnárodní korporace, tvrdé vyjednávání na půdě Evropské unie místo dosavadního ustrašeného přístupu, kdy se čeští zástupci bojí zůstat sami v opozici...

Myslí-li tedy Bobošíková svá hesla a sliby vážně, mohla by česká politika zažít tolik potřebné oživení, protože přes širokou nabídku všech možných a nemožných stran dosud žádná tak artikulovaně obranu českých národních zájmů voličům nenabízela. To může Suverenitu učinit originální, neotřelou a přirozeně vymezenou vůči jednolité mase od sebe příliš nerozeznatelných stran politického mainstreamu, Bruselu se nebránících či s ním přímo kolaborujících.

Navíc s touto agendou už své zkušenosti má - jako jedna z mála tvrdě vystupovala až do konce proti Lisabonské smlouvě, na rozdíl od jiných politiků, kteří se ztratili ve svých "měkkých ano" a k Lisabonu se vyjadřovali jen podle toho, zda zrovna stáli na tiskové konferenci po boku euroskeptického prezidenta či naopak eurohujerského premiéra. Dlouhodobě také poukazuje na nebezpečí plynoucí z prolomení či obejití Benešových dekretů, na aktivity sudetoněmeckého landsmanšaftu. V neposlední řadě je schopná nahlédnout nebezpečí politického směru zvaný havlismus a veřejně se staví proti uskupení pravdolásky, k čemuž v české kotlině z politických stran nemá odvahu žádná.

Ty nejlepší reference ale nakonec o Bobošíkové podávají sama média. Neuvěřitelná mediální klatba, která nad ní byla vynesena, mluví více než výmluvně a pouze dokazuje, že je jistým kruhům u nás i v zahraničí nepohodlná natolik, aby učinily vše pro její eliminaci.

Ačkoli byla lídrem strany, v předvolebních televizních a rozhlasových debatách byla záměrně přehlížena a nezvána, v průzkumech se její strana neobjevovala, dokonce i v přehledu volebních výsledků některých médií, když už bylo po všem, i přes svůj zisk 3.67 procent chyběla (zatímco ve výčtu nechyběly strany s procentem i méně), celostátní deníky odmítaly její placenou inzerci a dokonce jí ještě nabízely peníze za to, aby ji vzala zpět. Zmanipulované průzkumy agentur ji absolutně ignorovaly, což ve světle následného téměř čtyřprocentního zisku nelze označit za statistickou chybu, ale za zlý úmysl.

To, co by pro jiného politika bylo smrtící, může ale být pro Bobošíkovou naopak dobrou vizitkou potvrzující správnost jejích politických kroků.

Vždyť jsou-li dnes sdělovací prostředky ponejvíce prohavlistické (Česká televize, Hospodářské noviny, Týden) a nejen proněmecké, ale přímo německé (düsseldorfské noviny MF Dnes a Lidové noviny patřící Rheinisch-Bergische Druckerei-und Verlagsgesellschaft Düsseldorf, více než padesátka regionálních titulů patřících pasovské Passauer Neue Presse, Blesk a Sport a další časopisy z produkce švýcarského Ringieru), tedy je-li více než 80 procent českých médií v německých rukou, pak je zlověstné mlčení o Suverenitě (které je horší než negativní kampaň) více než pochopitelné.

S takovou germánskou mediální armádou se politika obhajoby českých národních zájmů dělá jen s velkými obtížemi.

Ale jde to. Vždyť už jen - jí navzdory - získat skoro čtyři procenta hlasů ve volbách je více než úspěch.

Přeji proto Janě Bobošíkové (tak jako bych to přál každému, kdo by sebral odvahu hájit české zájmy), aby jí Němci vlastněná média v Česku i nadále neměla ráda. To je totiž její nejlepší vysvědčení.