Volby do Poslanecké sněmovny rozdělují „patově“ mezi pravou a levou část obyvatel už nejméně patnáct let.  Vyhrocené vztahy byly již dříve, současnou volební kampaň jen doprovází nebývalá sprostota, lži, vzájemné osobní útoky ve větší intenzitě.

Pamatuji, že někteří lidé v roce 2008 (byly předčasné volby, kdy zkrachovala koalice pravicových stran) hystericky tvrdili, že pokud vyhraje Miloš Zeman, tehdejší šéf ČSSD, je to na emigraci. Socialisté pak vládli osm let a stalo se co? Nic. Kromě drobností, že jsme vstoupili do NATO a EU (pozoruhodné).

Co lze očekávat po letošních volbách ze strany levice? Protože nelze očekávat „přímou“ vládní koalici ČSSD a KSČM a komunisté hrají roli jen strašáka nepřímé podpory sociálně demokratické vlády, lze rovněž odpovědět stručně: Nic moc.

Odpověď není založena na emotivních sympatiích k levici, resp. ČSSD, nýbrž na suché analýze programu a praxe této největší levicové strany.

Drobné zvýšení daní pro právnické osoby – návrat k 21 % daně ze zisku v době krize soukromně a tiše podpoří každý ekonom. Progresi daně pro fyzické osoby tankuje jen  sotva deset procent obyvatel s ročním příjmem nad milion korun.

Je udržení sociálních dávek opravdu tak stresující pro běžného občana? Nemyslím. Ostatně i ČSSD volá pro zpřísnění jejich výplat (samozřejmě pravicovou alternativou je zrušit tyto dávky). Málokdo si však uvědomuje, že solidární přerozdělování státu se dotýká milionů spoluobčanů. A nejde jen o sociální dávky, ale například ve státním příspěvku na stavební spoření, na důchodové spoření – kolik lidí že čtyř milionů volá po tom, aby tyto příspěvky skončili? Kolika studentům opravdu vadí, že za studium nedluží ohromné školné, které je zadluží na mnoho let. Až budou třeba splácet hypotéku za své obydlí a nelogicky jsou nyní tak zděšeni tvrzením, že je levice zadlužuje již nyní.

Růst zadlužení České republiky je sporná otázka. Kdo tento ekonomický  problém zapříčinil, je stejně sporné, ale blábolivé tvrzení, že jsme na okraji bankrotu řeckého typu (u země s jedním z nejmenších zadlužení v celé EU!), což je účelové tvrzení pravice.

Následné volání po reformách důchodového či zdravotního systému se stává hloupou variantou jednoduchých řešení složitého problému.  Jestliže ČSSD hovoří o svých „reformách“, mluví zpravidla o parametrických změnách v letech. Pravice pak mluví o okamžitém  předání, aspoň části těchto veřejných služeb státu, do soukromých rukou. Důsledky pro občany nejsou jasné, ale rizika privatizace se již ukázaly v Lotyšsku, Maďarsku či Slovensku a jsou nedílnou součástí jejich obrovských zadlužení. Právě tyto privatizační operace přivedly tyto země blízko k „řeckému“ bankrotu. Je zajímavé, že dnes „průšvihy“  po vládách Karamanlisových konzervativců v Řecku řeší brutálními škrty Papandreuoví socialisté, ve Španělsku po konzervativcích socialista Zapateru a v Itálii pravicový „věčný“ Berlusconi – sám se na tom problému podílející.

Co lze tedy očekávat po výhře levice v Česku? Inu, pro počátek jistotu jakési kontinuity dosavadní umírněné politiky - žádné revoluce – tedy opět nic moc.

Nyní se vyrojila ve volební kampani řada amatérských prognostiků. Oslovují „hororem“ levice zejména mladší generaci něčím jako diktaturou dluhů v jejich neprospěch a nesvobody.  Dosavadní praxe a rozbor programů tomu ale neodpovídá.

Jen dodám, že levice, jakkoliv nedostatečně, prosazuje větší práva občanů zasahovat do dění v obcích, regionech i státu formou zakotvení referenda. Tomu vždy pravice bránila – kde je ta individuální svoboda a odpovědnost jedince?

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda