Tuto myšlenku jsem převzal z tezí Václava Bělohradského, který na programové konferenci sociálních demokratů poukázal na to, pravice tento rovnocenný diskurs opustila a že „demokracie u nás ztratila jeden ze základních rysů, že ty dva póly, že ti aktéři demokracie, se navzájem legitimizují“.

Stejně tak zaujme jeho další poznámka. „Tady varuji, střední třída, když je v ohrožena, se fašizuje, nikdy se nehlásí k levici. Ohrožená střední třída se vždycky fašizuje.“

Měl bych k tomu, jen dvě poznámky. Neděje se tak jen u nás. V dějinách 20. století, při krizích, se vždy většinové kyvadlo nejsilnější třídy (tedy střední), vychýlilo napravo. V Česku to potvrzuje ostatně i současná ekonomická krize, kdy ve volbách v květnu dosáhla pravice svého historického vítězství ve sněmovně, nejvýraznějšího za posledních 20. let.

Nebudu bagatelizovat billboardy ČSSD, ať už na Praze 5 nebo v Mostě, kde se právě tato středotřídní tendence s nahnědlým podolkem projevila. Naopak. Místní funkcionáří – v ostrém protikladu k ideám strany, jejíž vedení si tuto skutečnost uvědomilo – byli dokonce ochotni tuto náznakem rasistickou skutečnost hájit „bojem o moc“. A to se zcela zjevným nepochopením, že právě levicová strana musí bránit takového názoru, i kdyby by byl v místě převažující.

U sociálních demokratů to bylo jistě překvapivé. Asi tak, jako to nebylo zas až tak překvapivé, když pravicová senátorka z Ostravska Janáčková chtěla romský problém řešit ostnatými dráty a granáty.

Rozhodující je však přístup pravice, která zcela veřejně opustila problematiku lidských práv. A její snaha delegimizace levice jako takové. Jochovské myšlení suše zruší ministra pro tuto oblast a výkonem vládního zmocněnce bude člověk, který se dříve v téže funkci osvědčil absolutní nulou výkonu. Stejně tak je přístup pravice k zelené problematice tak racionální, jako betonové lobby ke kousku trávníku. Čili nulový. A to jsme se ještě nedostali k politické a ekonomické snaze současné politické garnitury v Česku a Evropě.

Svoboda v podání české pravice má charakter „pouze“ svobody pro podnikatele velkého formátu. Nejlépe pro kapitál a investiční skupiny nadnárodního charakteru. České elity nyní bezdůvodně a hrubě odmítají - omezení rychlých spekulací kapitálu – ten například svým úprkem v letech 1997 přispěl ke globální krizi (u nás projevené jen tzv. Klausovy balíčky). Bankovní dań v nich vyvolává  křeče a v EU slyšíme konečně silný český sípot: Ne!“

Vlády v Evropě si beztak dobrovolně navlékají chomout ratingových agentur, které jim diktují hospodářskou politiku. Nejprve si to začaly zkoušet v Řecku, nyní tyto agentury, které nebyly nikým demokraticky zvolené a sedí na pytlech peněz, vlivu a zaplacených médií, už diktují všem. Ministryně financí Španělska kńučí, aby její zemi Moody´s proboha nesnížila rating a podlézavě dokumentuje snahu vlády, jak tvrdě zatočí úsporně se sociálními výdaji. Mimochodem marně. Takto uboze dnes vypadají demokraticky zvolení lídři Evropy vůči požadavkům ratingových agentur. To je ta svoboda? To je ta demokracie?

Jen tak naokraj - celkové výnosy poradenské společnosti Deloitte Touche Tohmatsu (Deloitte) dosáhly za hospodářský rok končící 31. května 2010 výše 26,6 miliardy dolarů (512,4 miliardy korun) – v době krize!!!. Odkud si myslíte, že tyto pohádkové zisky pramení? Jen Irsko potřebuje na rekapitalizaci 45 miliard euro, míní další z těchto ratingových výlupků - Standard & Poors (S&P). Finanční korporace jako banky, pojišťovny a penzijní fondy, držely ke konci druhého čtvrtletí tohoto roku více 66,19 procenta českého státního dluhu. Hádejte kolik je to z 1,2 bilionu korun. Tak je pro tyto instituce třeba vydělat peníze! A hádejte na čí úkor.

Ekonomický propad ukázal neschopnost kapitalismu zabezpečit sociální rovnováhu ve společnosti. Stejně tak je zřejmé, že volná ruka trhu není šetrná k životnímu prostředí a nezodpovědně přistupuje ke zdrojům nerostných surovin.

Pravice ve své zkarikované podobě ODS, TOP 09 a VV v Česku zatím dialog idejí přerušila.

Zelené myšlení je téměř kriminalizováno zpackanou formou podpory obnovitelným zdrojům (i když jsou objetivně - ne nastavenou výkupní cenou, ale jejich provozem levnější než jádro), která bude mít podobu růstu cen elektřiny. Ale že ve skutečnosti si mastí kapsy jen manažeři, správní a dozorčí rada ČEZu a zamlčuje se, že Temelín za sto miliard je jen de facto jen na vývoz energie. A čeká se na investici dostavby JETE za bratru 400 – 600 miliard korun. Vláda tří pravicových stran propagandisticky obrací oprávněnou naštvanost normálního spotřebitele na zelené aktivisty, kteří s novodobým byznysem garantovaných cen elektřiny nemají nic společného. Stamilionové odměny šéfům, zatímco se odpojují domácnosti kvůli zpoždění plateb. Dokonce si toho jevu všimla západní média. Fuj! Tento hnus už ale česká média nesdělují.

A politicky se česká pravice orientuje na dnes už „běžné“ výhonky skandalizace problémových a nepohodlných lidí prostřednictvím ÚSTR. Například snahou o uzákonění třetího odboje. Formálně ne.ní důvod proti jeho uznání důvod.  Ale ta má zatím diskutabilní morálku vražd,a je nutné ji hodně poopravit. A ve smyslu boje proti diktatuře a autoritářství jako takový ocenit. Což objektivně nelze nabeton čekat od jakéhosi křesťanského zpátečníka Hermana. Zatím tudíž klíčící podoba má zasáhnout celou společnost a její svobody jakousi formou maccarthysmu 50. let. Liberální intelektuálové, právě jako Bělohradský, volají o pomoc.

Hesla francouzské revoluce: liberté, égalité, fraternité? Tečka. Zapomenuto.

Občanské iniciativy se totiž ocitají na stejně rozkývané desce svobod jako politická levice. Liberální školství je atakováno odkudsi vylezlými konzervativními diplodoky, zakazující sexuální výchovu na školách. Rozeštvávat jednotlivé pracovní skupiny proti sobě – poukazovat na platy lékařů a běžných zaměstnanců, mezd policistů a a hasičů, úředníků včetně živnostníků soukromé sféry, a lidí těsně nad životní úrovní proti sockám, proti odborům, se již stává denodenní skutečností. Je opravdu pro nonkonformního umělce taková lábuš kopat do chudejch a do socek? Možná položím provokativní otázku, ale máme vůbec intelektuální umělce a ne jen jakési zbohatlické komedianty? Vždyť celé dějiny českého umění provázejí naopak sympatie k slabým a ponižovaným. Tím se čapkovsky a werichovsky vždy oddělovali od sociálního teroru fašismu či asociálního velkokapitálu.

Levice a občanská společnost by se tudíž neměla tímto vývojem nechat zaskočit. Musí vytvářet atmosféru nejen dialogu – a připomínat pravici demokratické principy – musí permanentně vést dialog s médii – a zároveň se naučit nedemokratickým postupům tvrdě bránit. Ano, demokracie je vážně ohrožena!

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda