Zdá se mi, jako by se do veřejnoprávních rad dovolovalo vlastně pořád. Možná je to skluzy, které ty dovolby většinou mají, ale marně vzpomínám na čtvrtletí, kdy by se nikdo nevolil. Některé volby proběhnou tak nějak  bez povšimnutí. ČTK je podnik, který si na sebe vydělá, nikoho z parlamentních laiků ani neurotickou a věčně hladovou "tvůrčí obec" nezajímá,  a tak ani snad moc nevadí, že členy nominují přímo politické kluby. Možná je to průhlednější, když je jasné, komu jednotliví kandidáti patří a proporce je odvislá od politické situace.

Rozhlas a televize mají volbu jinou. Po televizní krizi v roce 2000  začali být členové nominováni občanskými sdruženími. Na kandidátech ale stejně musí být politická dohoda poslanců, členů volebního výboru, jen je pro laiky méně jasné, kdo je kdo. Pro poslance je to jasné, neboť se respektuje jak proporční schéma, tak veto. V případě nedohody následuje "nevolba".

Senát ovšem nedávno přišel s nápadem, že by mohl část mediálních rad volit i on (nyní to dělá jen sněmovna). A také zvažuje, že by bylo ještě jasněji řečeno, kdo by mohl navrhovat kandidáty, podobně, jako je tomu třeba v Makedonii. I v Makedonii jsou sice nakonec členové rady voleni parlamentem, ale kreativitě organizací, kteří mohou navrhovat kandidáty, je dáván podstatně menší prostor.Rada veřejnoprávního rozhlasu a televize má 23 členů a navrhovat je mohou: Univerzita sv. Cyrila a Metoděje – Skopje, Státní univerzita Tetovo, Univerzita svatého Klimenta Ohridského – Bitola, Univerzita jihovýchodní Evropy - Tetovo, Národní instituce – Albánské divadlo a Turecké divadlo, Asociace místních samospráv, Olympijský výbor republiky Makedonie, Asociace novinářů, Obchodní komora Republiky Makedonie, Makedonská asociace informačních technologií, Hudební akademie Asociace autorů hudebních děl a skladatelů, Fakulta dramatických umění a volební výbor parlamentu. Takže zase politici.

Možná, že je to státotvornější, než návrhy od občanských sdružení, o nichž nikdo nic moc neví a mají tři členy. Ani makedonský zákon jistě nebrání některým „sekům“, které se občas poslancům podaří.

„Zářným“ příkladem volebních seků v Česku může být současné složení Rady Českého rozhlasu, jejíž  jednání připomínají  schůze z roku padesát jedna, včetně slovníku. Jsou tací členové, kteří  uškodili za jeden měsíc rozhlasu víc, než celá ekonomická krize. Ač už rok a půl leží ve Sněmovně stížnosti s návrhem na odvolání pro porušení zákona,  poslanci o nich ovšem nerozhodli. Pat ve sněmovně znamenal i pat v těchto rozhodnutích.  Rozum šel stranou.

Rada České televize potřebuje do konce května dovolit šest členů. Letos totiž je jaro mimořádně pestré. Hukot vládní krize a předčasných voleb ještě zahustila nutnost zvolit nového ředitele České televize, protože současnému končí v létě mandát. A k tomu je potřeba radu, že. Funkční radu, s dostatečným počtem členů nutným pro volbu nového ředitele.

A protože o dovolbách rad vždy panují diskuse o kompetentnosti a inteligenci radních, rozhodl se tentokrát volební výbor – prý na návrh poslankyně Vlasty Bohdalové z ČSSD – pro veřejná slyšení.A byla zajímavá. Nemohu říci, že by mne někdo výrazně uchvátil, ale snad tam nebyl ani nikdo, kdo by byl  opravdu mimo.Někteří z kandidátů předvedli, jaké to je podléhat médiím, což například u exšéfredaktora Reflexu Petra Bílka bylo překvapivé. Obvinil radní z toho, že mají podprahové dohody s managementem. Což je poměrně odvážné. Dohodli se na tom na redakční poradě? Nebo to byl opět  zdroj blízký komukoliv?Nicméně – je souhlas radního s ředitelem protistátní?

Posty obhajovali i bývalí radní, Dobromil Dvořák, Milan Badal a Jiří Voráč. Měli nepopiratelnou výhodu znalosti.  Vědí, co rada může a co ne, což se ukázalo být jako kámen úrazu mnoha prezentací, jejichž autoři vyprávěli, koho chtějí v radě zastupovat (nemohou zastupovat nikoho, jen koncesionáře) a jak chtějí ovlivňovat program (nemohou ovlivňovat téměř nic, mohou kontrolovat).  

Do rady chtějí akademici, bývalí pracovníci televize i bývalí diplomaté, i příbuzná poslance a senátora či několik absolventů teologie či kněz. Chtít mohou. Nevím, zda si své prezentace psali sami, jak dlouho se připravovali a nakolik „mluvili od srdce“. Ale rozhodně mne veřejné slyšení překvapilo. Upřímně, čekala jsem, že to bude rozhodně větší katastrofa. Ale nakonec to byla docela příjemná přehlídka lidí, kteří sice mají mnohdy trochu zkreslené představy o tom, co by je mohlo čekat, ale minimálně alespoň zhruba vědí, co rada dělá. A co dělá televize. Rozhodně ne všichni byli "intelektuálové". Ale koneckonců radní zastupují diváky. A tenhle národ z vysokoškolských pedagogů či mudrujících filosofů  rozhodně složen není. Být "intelektuálem" v době krize intelektu je skoro nadávka. Nízká míra profesionality se ovšem odrazí na nízké míře plnění úkolů rady.

O širším výběru budou poslanci rozhodovat až po příštím týdnu. Stejně budou členové volebního výboru respektovat povolební proporce a stranicky definované chlívky. A je to logické. Protože stejně jako politická reprezentace, tak i reprezentace  médií veřejné služby je součástí institutů parlamentní demokracie. Čili je nepřímo odvislá od mandátu, který poslancům dali voliči. U ČTK je to stále logicky přímé a nikomu nevadící, u ostatních rad zprostředkované. Ale v důsledku opět logicky přímé. A proto nejspíše nebude ani modrý senát, ani prezident rozhodovat o "svých" radních. Opak by znamenal vychýlení povolební rovnováhy Sněmovny. Ale rozhodně  bylo veřejné slyšení  způsob, jak zprůhlednit  reprezentativnost zájmů, odbornou i politickou inteligenci těch, kteří nominovali kandidáty do rad.  A odbornou i politickou inteligenci  těch, kteří nominace přijali, vyběhali si všechna lustrační a jiná osvědčení a předstoupili se svými názory před volitele i veřejnost. Politický mandát, který kandidátům dají členové volebního výboru, ukáže, kdo je kdo a kdo si na někoho jen hraje. Nu, počkáme a uvidíme...