Ostrovní stát Evropské unie byl několik let dáván za příklad zářné ekonomiky „malého tygra“, kam poprvé Angličané na vrcholu jeho hospodářského boomu jezdili za prací a mnohdy podřadnou, kterou Irové dělat nechtěli. Irové těžili z něčeho, co se dá nazvat „cargo překladiště“ Evropy, zejména zboží zpoza Atlantiku. Následně i zavedení částí výroby a montoven na ostrov. A na bankovním sektoru. A podbízivých daní.

Proč se tedy Irsko – zejména českými ekonomickými a politickými mudrci – nedává za příklad toho, co se nemá. Řecku přitom trhají i chlupy z dlaní – že bylo rozhazovačné – zejména v důchodech (pololež), v sociální oblasti (lež), nevýběru daní (pravda), drahé náklady olympijské (pravda) ale už mu nijak nevyčítají přehnané zbrojní náklady, bobtnání bank (zvláště těch francouzských a německých) na úkor všeho a mnohaletým vědomím Evropské komise a Evropské unie.

Podstata spočívá v tom, že vlády ostrovního státu žily v symbióze s bankovním sektorem a ten financoval (a vydělával na nich!) snad všechny bubliny, na něž si lze vzpomenout. Ta poslední hypotekární ve Spojených státech, odhalila, jak jsou irská ekonomika a státní rozpočet vázaný na banky, křehké. A zlomila jim hřbet. Nakolik, to se ještě ukáže, protože banky a ratingové systémy mají oproti normálním lidem ochranu a svědomí jurského stegosaura.

Irsko v současné době bojuje s vysokým rozpočtovým deficitem, který v roce 2009 dosáhl 14,4 procenta hrubého domácího produktu (HDP), což je jeden z nejvyšších deficitů v celé Evropské unii (EU) – jen Řecko má revidovaný schodek přes 15 procent. Dublin ale trápí především potíže bankovního sektoru, kvůli kterým by se rozpočtový schodek měl letos dostat na rekordní úroveň kolem 32 procent HDP. A to je ten rozdíl! Stěhovavý kapitál to vzal úprkem a Irové si musí půjčit u MMF a EU a nalít desítky miliard eur do bankovního sektoru (O šíleném rozměru stěhovavého kapitálu svědčí hrubé údaje, že denně takto světem s klávesami počítače prosviští přes čtyři biliony dolarů.). Příznačné také je, že se irské vládě nechce zvyšovat korporátní (řekněme rovnou dumpingové) daně, které jsou na 12,5 procentech. Co to připomíná? Jako bych ozvěnu slyšel i v Česku s její konzervativní vládou.

A také musí přiškrtit státní rozpočet. A tady jsme už na známé půdě! Brutální nátlak ratingových miliardářů, kteří dříve Irsko vychvalovali až praskaly teploměry na burzách, nyní zcela bezohledně tlačí vládu, aby šetřila miliardy - a hádejte na kom! Irsko je přímo před očima Evropanů v zajetí těchto firem a jedinou šancí, jak aspoň trochu udržet zdání suverenity je cesta půjček v rámci eurozóny od Evropské unie a MMF.

Příznačné ovšem je, že i když se Irové snažili vyvléct se z dluhů vydáváním státních dluhopisů a i když na ně byla uvalena rekordní pojišťovací částka a šly na dračku – nestačí to. Čtenář může hádat na čí doporučení a v čí prospěch se tyto obchody konaly. Odhady potřeb irských bankovních problémů se pak počítají na úrovni nějakých 80 miliard eur. Myslím si, že už není třeba hádat, kdo to nakonec zaplatí, kdo si utáhne opasek a kdo se na tom obohatí. Nicméně snad tato poznámka ozřejmí, proč se nám (kromě škrcení, šetření a asociálních surovostí), nedává příliš za příklad. Právě proto, že by to byl naopak zářný příklad? Který směřuje prstem přímo na viníky.

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda