Kdo je Iveta Bartošová, víme všichni. Už dlouho. Snad až příliš. Nemít ji, musel by si ji bulvárně-mediální svět vymyslet. Kam se na ni hrabou všechny politické aféry. Problémy se zdravotnictvím, sociálnem? Ááaale houby. Dokud neklesne na polovinu obrat Lidlu, revoluce v Česku nebude. Ovšem dojemné líčení milostného planutí k bodyguardovi (není pochyb, že je rozhodně tělesný ochránce), kuchtění jednou rukou a vůbec zápisky paní radové přitahují bezkonkurenčně nejvíce diskutujících na českém internetu.

„Ivetka“ spolu s nejvyhledávanějším chlapem na českém internetu (v tomto týdnu Tomáš Klus) zcela zapadá do úrovně mediálního diskursu těchto dní. Jeho    součástí se stal i fascinující web, původně se zabývající prostým prodejem obnošeného dětského oblečení mezi matkami. Nyní téměř lifestylový fenomén. Slepice sobě.  

Kuchtění rajské polévky z teplé vody a kečupu se stalo již ikonou,  salámoví panáčci či tatrák bez tataráku taky. Cokoliv dovedou tyto hospodyně ukuchtit z čehokoliv. Celé mi to neodvolatelně připomíná telefonáty jedné mé kolegyně  synkovi: „ohřej si tu čínskou polévku“. Ta byla alespoň instantní.
Virtuálně shluknuté matičky bez zábran ukazují fotečky  svých mimísků či dokonce – což je, zdá se, nejnovější hit – skenují rodné listy svých ratolestí, aby se pochlubily, že to nejsou žádní levobočci.

Co se to ksakru děje, chtělo by se zařvat. Nic. Jen se nám tak nějak pomíchaly třídy.   V předinternetovém věku se ženy, které četly Literárky, Hosta do domu, chodily do opery a posílaly děti do Valáška, prakticky neměly šanci setkat se ženami „vytvoř vkusnou chemlonovou dečku“. Ani u kadeřníka. Ani v knihkupectví. Ani jinde. Snad jen u řezníka v jihočeské vísce. V době internetové se „bydlenky“, „snažilky“ a podobné typy (proboha, kdo mohou být jejich „manžové“ a hlavně- proč?) sdružují. Virtuálně. Sdílejí diety, návody a rady jak se   dařilo otěhotnět, strije a špeky, některé i „mladou bezdětnou protivnou zaskakovačku“. Mňamky. Chemlonové dečky dnes patří do nižší střední třídy, migrují přes okresní  či krajská města až na předměstí Prahy a jedinou snahou i životním posláním je zaujmout nižší bankovní úředníky z Letňan  či obchodní cestující z Butovic. Pak slehnout a množit se. Všeobjímající internet, zdá se, ale výměně zkušeností moc nepomáhá. Ani fejsbůček. Syndrom „sama doma“ sdílí stereotypy a uchovává patriarchát nedotčen.

Revoluční potenciál v Česku na rozdíl od Egypta nemá ani Twitter, kde je málokdo. Moc už nemá ani  Facebook, kde  lidé dávají většinou všanc svá jména a protože je tahle zemička malá, tak se všichni známe a jsme na sebe relativně „hodní“. Nikdo už tolik neštve lidi jako Paroubek.

Masochismem je ovšem sledovat anonymní internetové diskuse, plné frustrátů bez tváře a odrzlých puberťáků. Minimálně 2,3 miliardy lidí na světě prý používají internet a 6 miliard lidí má mobilní telefon, říká Mezinárodní telekomunikační unie   v reportu „Svět v roce 2011“. Tento stav má za následek, že online potkáte i lidi, kterým byste se jinak vyhnuli.  Možná by  kromě toho, že některé servery chtějí registraci, měli chtít také psychotesty.

Internet netvoří jen „bydlenky“, ale brzo nejspíš budou. Kdysi superodvážný provozovatel WikiLeaks, který chtěl ohrožovat celou americkou administrativu, totiž  dnes zavírá krám, i když ještě nezveřejnil 90% získaných amerických diplomatických zpráv.  „Blokáda“ jeho účtů  ohrozila jeho existenci.  Jeho spekulativní vzdor vůči systému skončil bankrotem.  A k úplnému odkrytí karet se neodhodlal. Prostě s jemu (v dobré víře) dodanými informacemi začal hrát velmi divnou ruskou ruletu. Nyní hraje už jen o život. Američané umí uplatňovat svou moc i za hranicemi. A nejsou sami. Jurisdikce sahá tam, kam dolétnou střelu s plochou dráhou letu.

Německý Spolkový soudní dvůr v Karlsruhe rozhodl, že německé právo platí i v případě  on-line urážky na cti týkající se obsahu, zveřejněném na Blogspotu, ovšem v německém jazyce.  , Blogovací služba je ale ve vlastnictví Google. Soud se zabýval i odpovědností samotného Google s ohledem na urážky na cti dle obvinění, projednávaného u Státního soudu v Hamburku. Toto rozhodnutí může mít dalekosáhlé důsledky pro on-line služby poskytovatelů služeb, kteří působí v Německu. Urážka měla spočívat v poznámce o stěžovateli,že „používal služební platební kartu k úhradě  účtů v sex klubu“. Google tvrdil, že německé právo se v této situaci neuplatní, neboť Google je americká společnost, ale soud tento argument zamítl. 

Fenoménem našich životů se stala všudypřítomná a eticky rozbředlá mediální realita, kterou nemůžeme ověřit a nezbývá nám než jí věřit. A to je nebezpečné, protože tato víra s realitou nemusí mít společného vůbec nic.

Psáno pro Prvnizpravy.cz

Irena Ryšánková