Takzvané úřednické vlády bývají stavěny v kritických dobách, kdy se obvyklé demokratické mechanismy zaseknou. Nebývá zvykem od těchto vlád očekávat víc než jakýsi udržovací režim do nejbližších řádných voleb. V České republice se ale tradiční demokratické mechanismy nejen dostaly do křeče, ale v očích voličů selhaly natolik, že samotný princip voleb a vláda volených zástupců jsou vnímány jako odcizené a nefunkční principy. Nejde o to, zda opravdu volení představitelé nepracují tak, jak by měli, že namísto služby svým voličům dělají povětšinou ostudu a předvádějí občanům nemravnost, aroganci a povrchnost až stupiditu, jde o něco vážnějšího, totiž o krizi důvěry v samotnou demokracii.

Demokracie je systém povětšinou považovaný v naší civilizaci za nejlepší z možných, což je hodnocení vzešlé z buržoazních revolucí 18. a 19. století, kdy klasické monarchie různého typu nedokázaly dostatečně přesvědčivě reformovat své mechanismy vlády a demokracie se jevila jako nejvhodnější alternativa. Navíc zde jistě působilo mocné kouzlo antického odkazu, k němuž se intelektuálové moderní doby vždy nadšeně hlásili. Demokracie jako staré zřízení vzešlé ze zlaté éry klasické athénské polis se jevilo nejen jako funkční, ale na klasicky vzdělané myslitele působilo také a nikoliv nevýznamně svojí estetickou silou. Že tato zářivá athénská demokracie systematicky likvidovala elity včetně Sókrata, se jaksi pozapomnělo.

A tak se ve skutečnosti dost nereálně promítala idea přímé antické demokracie staré dva a půl tisíce let, zřízení (problematicky) fungujícího v malé komunitě a založeného na přísně výběrovém volebním právu do moderní industriální doby. Zatímco již Platón věděl, že demokracie může fungovat pouze v obci do určitého počtu občanů, a to nedokonale, moderní demokracie vzešlé z buržoazních revolucí musely řešit problém jak zapojit do rozhodovacího procesu tisíce, ne-li milióny často zcela nekompetentních voličů. Zastupitelská demokracie, která takto vznikla, byla jen nedokonalým řešením.

Zastupitelská demokracie nemusí být vždy nefunkční či zkorumpovaná. Nicméně již zkušenost takzvané lidové demokracie, žertovného to vynálezu komunistických potentátů ukázala, že i při zachování různých demokratických mechanismů lze demokracii prakticky zlikvidovat. Volební právo se změnilo ve volební povinnost a kandidáti byli jmenovaní představiteli bolševické ochlokracie. Nejen bolševické praktiky mohou zmanipulovat zastupitelskou demokracii, stejně tak se může zmocnit výběru kandidátů jakákoliv mocenská skupina -  aristokratická, teokratická, plutokratická, nebo i diktátor. Ale ani zcela svobodné volby nejsou zárukou demokratického rozhodování.

Ukázalo se, že volení zástupci, jakkoliv vzešlí ze svobodných voleb, postupně opouštějí zájmy svých voličů, nechávají se korumpovat a pojímají moc jako nástroj osobních zájmů. Systém politických stran se v posledních desetiletích stává spíše soutěží marketingových strategií svěřovaným profesionálním reklamním agenturám než konkurenčním prostředím s reálnými a různorodými politickými nabídkami. Je zde velký prostor pro korupci, lobbing, odcizení, manipulaci voliči pomocí imagemakingu, populismu a neplněných slibů, dokonce pro prorůstání mafií do politických struktur a pro nepostižitelné zločiny. Vláda se stává virtuální skutečností, která s vůlí lidu téměř nekoresponduje. Lidé přestávají důvěřovat právu a propadají fatalismu a pasivitě. Přestávají chodit k volbám, pohrdají svými zástupci. Jde fakticky o postdemokracii.

Z mechanismů přímé demokracie zůstaly v našem zřízení jen některé prvky, jako například referendum (nebo plebiscit),  iniciativa a alternativní návrh. Přestože tyto prvky počítají s přímou vůli lidu, nelze je v moderní společnosti srovnávat s praxí antické demokracie v malé polis. Různé propagandistické kampaně ukazují ošidnost referenda, neboť voliče moderního typu lze pomocí médií a pomocí cílených zastrašovacích kampaní velmi snadno manipulovat, takže referendum může být jen jedním z dalších mechanismů ovládání občanů úzkou zájmovou skupinou (nebo dokonce cizí rozvědkou?).

Není tedy nic divného, že v takto vyprázdněném pojetí demokracie se jeví úřednická vláda jako výkonný a relativně úspěšný způsob vedení státu. Je to vlastně návrat před postdemokratickou éru, návrat kamsi do doby osvícenské monarchie, kdy vládce jmenuje schopné ministry na základě jejich zásluh, zkušeností a schopností. Takto ustanovení ministři, jejichž kvality jsou prověřené, nemusí bojovat o hlasy voličů, netráví většinu času hašteřením o moc a vzájemným osočováním na veřejnosti. Nemusí očekávat příští volby s obavami, které by jim nutily populistické nebo bezzubé kroky, nejsou na svých úřadech závislí ani existenčně, ani psychicky, po skončení práce v úřadu se mohou vrátit do svých profesí.

Je to paradoxní, ale Česká republika si vede nejlépe v dobách, kdy jí nevládnou volení zástupci lidu, ale kdy demokracie tak trochu nefunguje. Tím nechci napadat samotný princip demokratického zřízení. Osvícené monarchy totiž u nás nemáme, vždyť ani nejsme schopni mezi několika milióny občanů najít přesvědčivého kandidáta na prezidenta. Hledání moudrého krále by bylo čirou marností. Rozhodně nelze zpochybňovat demokracii ve srovnání s jakoukoliv formou diktatury („silné ruky“). Je ale zřejmé, že mechanismy nepřímé demokracie bude nutné reformovat a bude nutné vrátit demokracii přesvědčivost, ale i sílu. A také bude třeba naučit lidi, aby rozuměli politickým záležitostem. Ve školách se věnuje pozornost mnoha nepodstatným věcem, ale který osmnáctiletý volič má zcela jasno o principech občanské svobody, odpovědnosti, propagandy, moci, práva a vlády? Hloupí, povrchní, lehkověrní a nenávistní voliči jsou pro demokratickou společnost bezcenní, ne-li nebezpeční.