Čtyři z  pěti Čechů, kteří jsou dnes v dospělém věku, mají prý obavy, zda péči o své rodiče zvládnou. Někteří se bojí sociální situace, ztráty zaměstnání, další toho, zda jim to dovolí partner. Vyděsilo mě to. Jistě, stát se může cokoli a člověk, který musí být na přístrojích zajišťujících mu život, a nestačí ani 24hodinová domácí péče, je na nemocniční lůžko odkázán. V mnoha dalších případech ale existuje mnohem lepší varianta, než domovy seniorů, které jsou sice špičkově vybavené a tamním pracovníkům patří poděkování, ale skutečný domov mezi nejbližšími nahradit nemohou. Tak proč taková ustrašenost?!

Stačí jen chtít. Mnohý starý nemocný člověk potřebuje celodenní péči. Ano, už slyším ty hlasy a souhlasím: zůstat doma si může dovolit málokdo a na zaplacení hospodyně, která by se o něj starala v době, kdy jsou všichni v práci, plat dospělého dítěte většinou nestačí. Pokud by ale takovou hospodyni vykonávala čerstvá penzistka, dalo by se jí zaplatit právě důchodem starého člověka. (No jo, ale to by nesměly být dospělé děti po této penzi v mnoha případech tak lačné… - ve výzkumech totiž vyšlo také to, že mnozí staří důchodci přispívají svým dospělým dětem, které pomoc nepotřebují.)  Po zaplacení hospodyňky z penze by jídlo, léky a další nezbytné záležitosti hradilo samo sebou dospělé dítě (nebo dětí více). Když se doma nají tři, nají se i čtyři. Navíc - jedna máma i ze skromných příjmů uživí třeba i tři děti, tak proč by ke stáru ony neměly uživit ji…

Příkladem budiž třeba Brazílie. Tam jsem na vlastní oči viděla tu mezigenerační solidaritu. Stáří je tam - je-li to jen trošičku možné - prožíváno doma, starý člověk je kápo,  a jeho dospělé děti svůj život uzpůsobí tak, aby o něj bylo pečováno a ony mohly vykonávat svou práci. Všichni jsou veselí a nestěžují si. A když má stařeček či stařenka chmury? No bože, kdo jiný je nemá… Neskuhrají, že tohle nemůžou, že toho je na něco moc, že něco nezaplatí. A to je tam daleko horší životní úroveň, než v ČR. Starým lidem nic nevyčítají, je samozřejmostí, že se o ně ke stáru starají. Když nestačí síly dětí, vypomohu kamarádi, bez remcání. Průzkum by tam jistě dopadlo naprosto jinak, než zde. A že partner nesouhlasí? Proboha, co je tedy zač? Člověk, který vám nedovolí pečovat o starou nemocnou mámu, je cynik. Moje brazilská teta to vyřešila tak, že se s takovým partnerem rozešla.

Mám dobrou výbavu a vzory, moje maminka se postarala jak o svou mámu, tak o babičku. A o Brazílii, ze které pochází můj táta, jsem již psala. Jedna naše příbuzná, žijící ve velmi nuzných podmínkách, se ke stáru kupříkladu výtečně postarala o prababičku trpící Alzheimerovou chorobou. Nechci tvrdit, že v Česku takové příklady nejsou, jistě, že jsou. Ale bohužel se zde také rozmohlo cosi, čemu se říká domácí násilí na starých lidech (takových případů je hodně a jsou skryté). Na těch, kteří se dříve starali, kteří by pro své děti dýchali. Když jsou bezmocní, některé dospělé děti je finančně obírají a nechávají dožívat v příšerných podmínkách. Někdy je dokonce vydírají i tím, že je přece jejich povinností nepřetržitě přispívat vnoučátkům…

Aby se toto vše změnilo, je nutná i osvětová kampaň, aby stáří bylo v myslích většiny něčím, co zasluhuje skutečnou úctu a co nás může obohatit svou moudrostí. Je dobře, že to hodně připomínala bývalá ministryně pro lidská práva Džamila Stehlíková (SZ) a že na důstojně prožité stáří pamatuje i její nástupce Michael Kocáb. Důležité jsou samozřejmě i podpůrné legislativní kroky. Ačkoli s ODS málokdy souhlasím, nedávno přišla s dobrým nápadem: podporou domácí péče o seniory tím, že by člověk, jež pečuje o svého starého rodiče doma a neumístí jej do domova seniorů, byl daňově zvýhodněn (jako za péči o dítě). Když se toto vše rozjede, snad budoucí výzkumy budou lepší. A realita - ta především - jakbysmet!