Musím přiznat, že mé pocity z cesty po Blízkém východě, kdy jsem vedl delegaci národních parlamentů členských zemí Evropské unie na Střední východ, jsou hrozné. Hrozné proto, že skutečnost, kterou jsem měl možnost vidět, je nesrovnatelně mnohem horší, než co je vidět ve sdělovacích prostředcích. Teprve když se člověk ocitne bezprostředně v onom konkrétním prostoru, dýchne na něj ta beznaděj, taková nálada, která je z těch lidí už pocitově patrná. Je vidět, že by si ti lidé na Palestinských územích rádi pomohli, něco vybudovali, ale chybí jim kupříkladu cement, nemají další stavební materiál, nemají benzín, naftu a podobné produkty, takže sami jen sotva mohou tu situaci řešit. Mám na mysli zejména pásmo Gazy, kde je patrná blokáda, kvůli níž se tyto produkty do Gazy nedostanou. Myslím, že to není zrovna dobrý stav, když se tam nedostanou potraviny, zboží nebo stavební materiál. V důsledku nedostatku se ti lidé totiž začínají víc a víc radikalizovat. A v tom právě vnímám jeden z problémů. Humanitární pomoc tam sice Izrael pouští, ale Palestinci, alespoň jak nám říkali, by si v průmyslové zóně, rádi obnovili například výrobní provozy. Jistě, OSN tam má své sklady, takže základní věci tam fungují, ale myslím, že to není v rozsahu, který by byl zapotřebí. Napětí je tam prostě oboustranné.Proto si také myslím, že podobné mise, přímo na místě, by mohly řešení situace napomoci. Nicméně, úvahy o tom, že by bylo možné ten problém vyřešit do konce roku 2009, mi připadají nereálné. Mám zato, že se vývoj bude posouvat kupředu po velmi malých krůčcích. Navíc, nikdy nemůžeme vědět, zda nějaký konflikt či neobratný výrok to jedním rázem neodsune zpátky na počátek jednání. A vše bude opět začínat od začátku.

Situace je velmi složitá i v případě osad. Neustále zaznívá z palestinské strany podmínka nerozšiřovat osady, ale hlavně zbourat osady. A tomu právě nerozumím. Proč bourat domy? Proč se obě strany nemohou domluvit na nějaké kompenzaci? Copak neexistuje nějaké méně destruktivní řešení? Nicméně se zdá, že na kompenzaci se strany domluvit prostě nechtějí. Otevřeně řečeno, myslím si, že je to střet náboženství, který jim brání ve spolupráci. Možná je to přehnané, ale já to prostě tak cítím. V krajních případech se jedná spíše o určitý druh fanatismu, který už svou podstatou znemožňuje jakoukoliv spolupráci. V tomto střetu náboženství je velmi křehká hranice mezi náboženstvím, fundamentalismem a fanatismem, takže do toho bych se ani nechtěl pouštět, ale že právě v této souvislosti je situace mezi Izraelem a Palestinou velmi složitá, je naprosto zřejmé.
Ostatně, že radikální postoj je znát na obou stranách a na všech úrovních, jsem poznal osobně, v průběhu jednání.

Míru vnějšího vlivu na vývoj mezi Palestinou a Izraelem, bych rozdělil percentuálně. Jsem přesvědčen, že ze sedmdesáti procent je řešení na straně Izraele a Palestiny, že si to musejí vyříkat sami. My, tedy Evropská unie, USA a další země, můžeme toto dění podle mého soudu ovlivnit tak z těch třiceti zbývajících procent. Základ je ovšem jejich vnitřní záležitostí a podle mého to bude ještě dlouhý a náročný proces.

Existují možnosti, jak ovlivnit vývoj, například investicemi do vzdělání mladé generace. Tím samozřejmě, můžeme ovlivnit situaci do budoucna, ale to je práce na několik pokolení. My ale potřebujeme podniknout kroky, které by vedly ke zlepšení vztahů mezi stávající generací už nyní, a to je podle mého příliš složitý proces, než abych uvažované termíny mohl považovat za reálné.