On to ale neodlišuje. Z České republiky tak v očích mnoha zahraničních politiků a dalších občanů, kteří jeho názory zachytili, může vytvářet stát, který netouží po evropské integraci a který si myslí, že je pupkem celého světa. Klaus navíc evropský proces brzdí i praktickými kroky. Zatímco Poslanecká sněmovna i Senát daly již zelenou Lisabonské smlouvě, on - jakoby se vzhlédl v monarchii - s podpisem otálí. Stává se tak jednou z brzd toho, aby smlouva konečně mohla vstoupit v platnost. I zde nadřazuje svůj osobní názor, na který má samozřejmě v osobním životě svaté právo, nad zájmy České republiky, které navíc mají požehnání od zákonodárného sboru.
Kdyby se Klaus narodil v dobách Národního obrození, byl by určitě přínosem, protože tehdy se opravdu hrálo o identitu a o jazyk. V dnešní době však jeho urputná snaha usilovat o něco, co je a co nám nikdo nebere, působí směšně.
Není bohužel sám - v české politice se najde dost populistů, kteří se snaží povýšit národ nad občanství. Například tím, když sociálnědemokratický poslanec David Rath ve sněmovně urážel lidi z takzvaně třetího světa, kteří by nám sem - zřejmě do sterilního středobodu planety - prý mohli přinést nějaké nemoci. Nebo třeba švejkovskými výroky poslankyně Olgy Zubové, podle které je prý úplně jedno, že v době, kdy Česká republika stála v čele Rady EU, padla vláda. Vždyť v Česku jsme přece nejchytřejší, všem to osladíme a žádné partnery nepotřebujeme. Takové výroky jsou od politiků nezodpovědné - v lidech mohou nahlodávat přepjaté vlastenčení, které v době sílící xenofobie nemůže přinést nic dobrého.