Fakt fiktivní?  Tachecí se ozvala, protože hra se jí zdála  urážlivou a velmi osobně napadající Helenu Fibingerovou. Měla pravdu. Na svou kritiku se jí ovšem od autora hry dostalo poměrně „noblesní“ odpovědi, že   jí ujela ruka s prášky. Gratuluji autorovi hry k noblese, hodné držitele Radokovy ceny.  Na Barboru Tachecí, shodou okolností, v těchto dnech vzpomínám dost často.

Pondělí totiž bylo dnem D pro inovovaný Český rozhlas Praha, stanici překřtěnou na „dvojku“. S restarty tradičních stanic má rozhlas už své trpké zkušenosti. Kvalitních posluchačů ubývá a ti věrní nechtějí hloupější vysílání. Obecně platí, že čím „náročnější“ posluchače stanice má, tím méně jich má a  tím hůře pro stanici. Navíc ti zbylí zoufale protestují  proti blbnutí posledních ostrůvkům pozitivní deviace ve vysílání. Pokus přeformátovat Radiožurnál v plkavé, ale masově poslouchané rádio zůstal kdesi na půl cesty.

Kdysi  přišla za velkého potlesku části rozhlasové Rady  právě Barbora Tachecí, aby jej přeformátovala. Sotva práci začala, posluchači byli rozčarovaní a vytvořili iniciativu „Nemáme kam přeladit“. Rozčarovaní byli  i mediální psavci (včetně mě). Tachecí s restrukturalizací Radiožurnálu na krku (ať už si o onom kroku myslíme cokoliv) ovšem  nechali všichni tiskoví mluvčí i  celé oddělení marketingu na pospas vlkům. Rada dál moudře kývala hlavou a nakonec usoudila, že za to může tehdejší generální ředitel a právě Tachecí. Pomineme-li to, co bylo způsobeno její nemocí, byla celá komunikace rozhlasu během reprogramingu Radiožurnálu poněkud nešťastná.

Neschopnost rozhlasu komunikovat s veřejností, nejen  informovat veřejnost, je dlouhodobá. Rozhlas umí vysílat. Ale neumí přijímat... Změny, jako jsou tyto, se dělají dlouhodobě a dlouhodobě se komunikují. Situace se teď opakuje s Dvojkou, dříve Prahou. Lidé se neradi vzdávají svých stereotypů. Každé přeprogramování stanice, zejména takové, která má konzervativní posluchače, vzbuzuje velké emoce.  Bohužel opět nemám pocit, že by rozhlas se svými posluchači intenzivně a efektivně komunikoval, kromě toho,  že  šéfa stanice Jaromíra Ostrého nechává, aby si to s ním posluchači vyřídili sami…  

Ostrý ale také udělal, co dostal za úkol a co schválila Rada. Připravil stanici na omlazení posluchačů. Namísto průměrného věku 60 let chce dosáhnout minimálně o deset let mladší generace.

Rozhlas udělal tiskovku, konzultoval změny s Radou. Ta Ostrého vyslechla, vzala na vědomí, co jí řekl a tím to haslo. Ale na posluchače rozhlas tak nějak zapomněl. Zapomněl  i na ředitele stanice Ostrého, který  z vnějšího pohledu viděno, nemá podporu ani marketingu, ani tiskového oddělení. Respektive – a zde je nutno říci, co všichni vědí už dávno: marketing rozhlasu řídí , jak jen to decentně říci, inu diletanti. Neexistuje marketingová strategie, ani kampaň, ani krizová komunikační strategie. Neexistuje ani krizová komunikační aktivita v situaci, kdy je rozhlas grilován. Nemá kdo psát a kdo rozhlas bránit. Neexistuje reklamní rozpočet pro změnu. Neexistuje širší kontext změny, který by se promítl do ostatních stanic, aby kvalitní pořady pro starší posluchače přežily jinde a aby posluchači měli možnost přeladit. Třeba na regionální stanice, kde Ostrý dokázal tvořit slušný programový blok. Skoro mohu počítat dny, kdy Rada opět řekne, že  ona nic, ona muzikant….
 
Barbora Tachecí dodnes vzbuzuje u posluchačů Radiožurnálu emoce, ale je pravda, že své názory na nekompetentnost rozhlasové Rady vyjádřila pregnantně a hlasitě.  Jako jedna z mála.

Nedostatek profesionálních  tiskových mluvčích a erudovaných mediálních stratégů není jen v rozhlase. Nemocnicí v Motole cloumá mediální „aféra“, která v podstatě žádnou aférou není.  Zajímavá na tom snad je jen postava Evy Jurinové, kdysi dávno milované  televizní moderátorky, posléze deset let motolské mluvčí.  Způsob, jakým se postavila proti vlastnímu šéfovi, byl šokující a v mediálním světě nevídaný. Od profesionálního mluvčího se očekává loajalita.  Jurinová jako mluvčí Motola skončila, dostala výpověď. A tak asi prozatím zůstane otázkou, co jí stálo  za to, aby udělala něco, co profesionál nedělá. Možná jí vadilo, že ředitel Motola se stal radním.  Kdo ví … Propuštěná mluvčí v televizi líčila, jak celkově hnusný její šéf byl. Poněkud zmateně. Když je šéf hnusný, proč tam jsem, že…  Žádný rozumný člověk si takto neloajální mluvčí do firmy nevezme a tak bude zajímavé, kde bývalá moderátorka skončí. Pak bude otázka zodpovězena.

K řízenému rozvratu ČTK,  za který je odpovědná Rada spolu s managementem, který zoufalecky hájí, měla potřebu se vyjádřit jedna perspektivně „postižená husa“. Michal Klíma,  mediální manažer  (bývalý předseda představenstva společnosti Economia, který seděl i v orgánech Nakladatelství Lidové noviny a  PNS) a bývalý dlouholetý kolega JUDr. Milana Stibrala (ČTK měla kdysi v Economii podíl), se coby „člen výkonného výboru Světové asociace novin a vydavatelů“ jal bránit dosluhujícího ředitele ČTK. Klade si řečnickou otázku, jaký zločin se stal v četce, do které bych nejraději poslala specializované policejní orgány k hloubkové forenzní kontrole.. Pokud evidentně katastrofální manažerská pochybení nejsou zločinem, tak je zločinem nečinnost dozorčího orgánu – Rady. Klíma vyzývá majitele médií, aby „přijali odpovědnost za další existenci" ČTK. Jinými slovy vyzývá k houfování konsorcia na její kartelovou privatizaci. Četka je ale podnikem, který stále ještě „nikomu“ nepatří. A doufejme ani patřit nebude. Četka je totiž  stále veřejnoprávní. Ožebračování a vnitřní tunelování ČTK, na které ostatní členové Rady mimo Jana Bohdala neupozorňují, by opravdu měli sledovat ve vlastním zájmu všechna média i jejich majitelé. Protože rvačka o zesláblou kořist článkem Michala Klímy právě začala.  A je na čase četku začít bránit. Těch, kteří na to mají dost peněz, je totiž  jen několik.

Ale možná všechno dobře skončí, jako v seriálu se Šeherezádou. Neodolala jsem totiž a přepnula jsem si na Markízu, abych ten zázrak současné televizní tvorby viděla. Za soustavného lkaní houslí  se tam jistě odehrává veliké drama. Jaké, to jsem nezjistila, ale to nevadí. Turecký José Armando se jmenuje Ali Kemal a všichni jsou krásní, bydlí v báječných domech a mají  auta, ve kterých u nás jezdí ministři.  Stejně jako novácká Alex Ruzicka , i já z toho měla husí kůži. Nepochybně naskočí více lidem.

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková