Jiří Kouda: Odpočítat do deseti a pak teprve volit

KOMENTÁŘ

Jestliže si mají občané vybrat v květnových volbách stranu jim blízkou, měli by si nejdříve ujasnit v jakém sociálním postavení jsou, jaké mají zkušenosti a než   kandidátní listinu hodí do urny, si ještě odpočítají nejméně do desíti pro uklidnění nervů.

5. dubna 2010 - 07:00

Letošní kampaň je v mnohém výjimečná. Odehrává se v době hospodářské krize a většina voličů očekává, byť poněkud nedůvěřivě, východisko – s čím politické strany přijdou.

Jenže kampaň sebou nese především zostření boje o prostou politickou moc, a to natolik, že se jakoby racionalita vytrácí. A hutně jsou do tohoto kvasu zapojeny sdělovací prostředky. Třebaže i do voleb emoce patří, všechny volební strany vsadily do hry, kromě programu, i emoce, a kdo je větší lump.

Politickým stranám letos jde o mnoho. Do voleb vložily nejen rekordní peníze za zdvojenou a vlastně permanentní volební kampaň - v první fázi do těch neuskutečněných loni na podzim, a nyní zase. I tyto prostředky se musí zúročit.

Jednak pravice v čele s ODS stojí před velmi nepříjemnou situací, že se dosud monopolní strana bude muset dělit o moc  se zcela novými uskupeními – TOP 09 či Věci veřejné.  Pro ODS je to existenční otázka a například ztráta v Praze by mohla být fatální. Vědomí, že by  mohla vyhrát  pravice jako celek, je jen slabou náplastí. Agresivita kampaně se zvyšuje a požírá jakékoliv překážky (Topolánek).

Ačkoli se menší strany staví do hráčů programové alternativy (VV, TOP 09), je agresivita jejich kampaně stejně hrubá. Každý výrok má svoji tvrdou reakci, na níž následuje další ještě tvrdší reakce. Za označení „lhář“ se již dnes politici nesoudí.

Levice, pokud uznáme středolevou garnituru ČSSD za tuto sféru, rovněž potřebuje velmi výrazné vítězství. Ze dvou důvodů, jednak zabránit pravici dostat se k moci – její privatizační kroky by byly pak již nevratné. Za druhé, stále ještě podle ní nenastal čas zapojit radikálnější komunisty v zádech, do vládního rozhodování. Třebaže koalice s komunisty by ČSSD zajistila pohodlné vládnutí. Slabinou ČSSD pak je, že musí hledat spojence v politickém středu (buď KDU-ČSL, nebo Zemanova SPOZ).

Voliče také ovlivňuje skutečnost, že se levici nepodařilo zcela zahladit permanentně se opakující hrozby pravice o krachu státu a zadlužení obyvatel –  straší tím již 20 let  (od Argentiny až po dnešní Řecko). Nějak se to přece jenom v povědomí zakořenilo.

Na druhé straně se pravici nepodařilo vyvrátit obavy značné části obyvatel z utahování opasků, které již pro mnohé z nich nastalo, třeba ztrátou práce, zatímco manažerům po slevách na daních příjmy naopak vzrostly.

Přes tyto kakofonické projevy české politiky je paradoxní, že právě v době krizové vlastně politické strany zveřejnily jasnější a poměrně čitelnou podstatu svých programů a orientace. Zejména ve vztahu k řešení krize, zadlužení a dopadu na obyvatele.

Je zřejmé, že pravicové strany chtějí situaci využít k nejen co nejmenšímu státu ale přímo k likvidaci sociálního státu. Úspory by se týkaly zejména středních aa nízkopříjmových vrstev. Naopak podnikatelům by se mělo vycházet vstříc nejen daňově, ale i omezením zákoníku práce. Charakteristická je snaha privatizovat dosud veřejné služby (školství, zdravotnictví a penze). Upřednosťnuje nepřímé daně oproti přímým.

Levice naopak hodlá udržet sociální systém, odmítá privatizaci veřejných služeb. Oslovuje právě střední s nízkopřijmové vrstvy a slibuje jim komfortnější stát. Ten také, podle levice, plní roli iniciátora veřejné spotřeby, která má napomoci řešení krize.

Voliči tedy, pokud nesledují jen kočkování politiků a dobře padnoucí oblek a zarosený obličej, mají nyní poměrně dobrou šanci se orientovat ve své volbě.

Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda