Ne, nespletla jsem se o padesát  let a není to pohádka o Pyšné princezně. Je  dvacet let po "sametovém" převratu a lidé, patrně zbaveni jha vykořisťovatelů, ráno přicházejí do Vinohradské s bandaskami  a radostně se usmívají. Usmívají se proto, že mohou, neboť nenáviděný ředitel Kasík odešel. Tak si to alespoň  myslí  Havel, člověk, kterého Kasík kdysi vyexpedoval z rádia Alfa a on přišel k tehdejšímu řediteli Ježkovi do rozhlasu. Havel vždycky ví, co říká a co dělá, bohužel dodnes neví, co všechno neudělal, i když udělat měl… Například už před deseti lety, v polovině března 1999  na premiéře filmu Zdravý nemocný Vlastimilený Brodský  režiséra Havelky tvrdil, že Kasík je outsider a nikdy se nemůže stát ředitelem rozhlasu. Prostě prognostik…

Když měl ale on sám náhodou reálnou odpovědnost za nákup budovy v Římské 15 či za činnost řídícího výboru přestavby historické budovy Českého rozhlasu, selhal, protože nekonal. A když konal, tak tak, že to mohlo mít fatální důsledky. Nazvat se to dá i jako morální a intelektuální nedostatečnost. Soudruzi, to není fakt, to se opravdu stalo…

Stejně tak vítá fakt, že Rada odvolala Václava Kasíka, odborová organizace. Stejně, jako mnozí z nich vítali závěry patnáctého sjezdu KSČ a jeho závěry hodlali splnit na 110%. Při pohledu na některá jména se toto radostné vítání jasných zítřků stává srozumitelnějším. Očekávání jasných zítřků je v rozhlase tak hmatatelné, že chybí již jen teploměr lásky k soudruhu Stalinovi.

Začala jsem chodit do první třídy v roce 1972 a ani tehdy se již některé fráze nepoužívaly. Už tehdy byly vyhrazeny těm nostalgikům, kteří tesknili po železné pěsti dělnické třídy a soudruhu Stalinovi. Když jsem pak pracovala v továrně, byly podobné fráze pramenem neutuchajícího posměchu dělnictva i úřednictva. Setkat se s nimi dvacet let po konci reálného gerontosocialismu je poněkud šokující. Zdá se, že Rada Českého rozhlasu se stane populárním a mediálně vděčným tělesem – i uprostřed okurkové sezóny. Jen je škoda, že její předseda Florian stále prchá před televizním kamerami a nevyužije tak příležitosti k Slovu do vlastních řad. Zatímco trapností zábavné recitační pásmo ve Vinohradské pokračuje, zbytek mediálního světa až tak zábavný uprostřed okurkové sezóny není.

Všem klesají příjmy, i zdánlivě neotřesitelné CME. Upřímně jí to nepřeju.  Nicméně  není v tom sama, pouze šrotovné u ní bude problematické. Britské komerční stanice už přemýšlení nějakou dobu nad tím, jak ,,urvat" alespoň kus poplatků od BBC. Což ovšem popírá zákon trhu. BBC je veřejnoprávní korporace a nemá reklamu. Navíc, komerční vysilatelé jsou podnik jako každý jiný a proto by měl počítat s podnikatelským rizikem. Tolik pravidla trhu Evropské unie.Britská vláda  asi těžko dá nějaké peníze soukromým mediálním společnostem, zejména po světových zkušenostech z finančního (i jiného) sektoru, kdy si z peněz, které si  společnosti vyplakaly na vládě zaplatili manažeři bezva odměny.

Otázka, kde sehnat peníze, trápí mediální průmysl celý. Z hlubin redakce New York Times  se ozvaly hlasy, že by bylo dobré zpoplatnit jejich internetový obsah.  Chvíli poté, co  naopak části archivů a komentáře zpřístupnily zadarmo všem. Média tváří v tvář internetu klesají na kolena a vzývají návrat starých časů, které už se nikdy nevrátí….

Tyto myšlenkové pochody lze pochopit, na druhé straně ale se nedomnívám, že si tím NYT nějak pomůže. Politických  a zpravodajských serverů je celkem dost (stačí si jen vzpomenout Huffington Post nebo Politico). Většinu online médií agreguje dokonalým způsobem a celosvětově Google. Je tedy pravděpodobné, že místo přílivu peněz za pay-per-wiev nastane odliv online čtenářů. Inzerenti si na prostředí internetu ještě nezvykli a nejsou  zvyklí pracovat s kreativním prostorem. Stačí se jen podívat, jak kreativní jsou některé printové či televizní reklamy (například na auta) a jak vypadají jejich internetoví bratříčci (pracovně tomu říkám ,,auto zboku").

Jaký je na to recept na přežití "starých médií"? Žádný. Snad jedině počkat na zázrak. A nebo na to, až se přežene strukturální hospodářská krize. Pro média veřejné služby, odvislé od koncesionářských poplatků je světová ekonomická krize příležitostí, která se dlouho nenaskytne. Něco jako tisíciletá voda, která odplaví vše nepotřebné. V Českém rozhlase, ČT, STV i BBC je světová krize příležitostí hledat čtenáře, posluchače, diváky a ukázat potřebnost médií veřejné služby. Nestarat se o blaho své konkurence. Je třeba stavět jiný svět na troskách zhroutivšího byznys modelu privátních médií a reklamního trhu, posbírat trosky, spočítat škody a najít někoho, kdo z nalezených trosek postaví jiný mediální svět. Krize je pro připravené příležitostí.

Ivana Ryšánková