Takže až budete číst to, co já píšu teď v pátek ráno u kávy s mlékem a s pocitem, že to asi vyhraje ČSSD, ale že to možná bude „pyrrháč“, vy už budete vědět… Budete vědět, kolik lidí přišlo k volbám.   Kolik z nich podlehlo kampani a zvolili sen, ze kterého se probudí do kruté reality.   Kolik z nich podlehlo kampani smrtelně a pohřbili ty, kteří se kvůli nim do sněmovny nedostali. Kolik z nich volilo naprosto nekampaňovité komunisty. Kolik nostalgiků po spálené zemi volilo Miloše Zemana.

Jestli víc „fungoval“ Paroubek, který obvinil osmdesátiletou důchodkyni, mající modré šaty, z příslušnosti k ODS nebo Nečasova náhle se zjevivší manželka. Nebo zda na voliče zapůsobil Kalousek, vykřikující, že „konopí je lék, politika je umění a všichni jsou kokoti“… Pokud jde o mne, příjemně tím překvapil. Koho okouzlila Jana Bobošíková  v citrónově žlutém kostýmku s napečenými buchtami i tvary. Nebo zoufalí Zelení, bledí hrůzou z preferencí. A jestli vůbec dvě největší strany dostaly dost hlasů a pokud ne, uvidíme, co si z toho odnesou. Nebo koho odnesou.

Ti, kteří ovlivnil volby nejvíce, byly agentury pro výzkum veřejného mínění, zacyklené ve svých předpovědích volebního chování s médii. Značná a periodická objednávka průzkumů, okamžitě a bez rozmyslu medializovaná, nechala vyrůst olbřímím a realitou nedotčeným preferencím dvou nových stran. Paternalisticky shlížejícímu knížeti a za ním se skrývajícím katolickým konzervativcům na straně jedné a kdysi novináři a bojovníkovi bez bázně a hany, zkorumpovanému vidinou politické moci, na straně druhé. Jak TOP09, tak VV si svou pozici v preferencích nezasloužily, ale je výsledkem zákulisní marketingové strategie profesionálních scénáristů a nevědomky i novinářů. Novináři, znechucení duelem ODS a ČSSD, ve kterém Paroubek nebyl přeze vší snahu poražen, se upnuli k hledání „nových tváří“. A tak pomáhali vytvořit z ničeho se vynořivší politiky. Svět liberálně pravicových médií zatratil ODS a rozhodl se zformovat křesťanskou pravici ze zbytků protičunkovského křídla KDU-ČSL. Cyrilu Svobodovi zbyla pomlčka a ČSL. Kalouskovo KDU se schovalo za knížecí záda a očekává věci příští. Nicméně ani Schwarzenberga by nenapadlo posílat důchodkyním složenku na zaplacení 121 tisíc korun, vytvořené Kalouskem jako ministrem financí předchozí vlády. Kalouskova neomalenost způsobila víc, než si křesťanský finančník v tu chvíli připustil.

Suverenitu Jany Bobošíkové a Jany Volfové nikdo mediálně neprotežoval. Naopak. Novináři tuto ženskou koalici bojkotovali, seč mohli. Důvody? Propojení mnoha žen z různými názory – včetně opuštěné Topolánkovy manželky. Politika je přece svět mužů s ostrými lokty. Tvrdý postup Bobošíkové během televizní krize v zimě 2000-2001 dodnes mnohým kamarádům tehdy vzbouřených novinářů České televize nedá spát. Stejně tak předem ztracená kandidatura šarmantní pravicové euroskeptičky na prezidentské křeslo za komunisty. Nikdo dodnes nepochopil Grebeníčkem vymyšlenou a médii tehdy prezentovanou ale záměrně nevysvětlenou symboliku… Obvinění lidovců z obrazovky televize Nova z podlézání sudetským Němcům a hájení mnichovských zájmů. Křeslo europoslankyně, získané televizní moderátorkou v rozporu s očekáváními – proti všem. Úspěšná snaha Jany Volfové instalovat Miloše Zemana v letech 1992-1993, která zničila Paroubkovvu kariéru vedle amerického agenta Horáka na víc než deset let. Nebylo-li by tehdá Volfové a sociálně demokratických žen, nebylo by Zemana a jho „vlády sebevrahů“. Nebylo by konce Klausovy kupónové privatizace. Nezjevila by se silná levice. Zatímco Zeman si zásluhu Volfové neuvědomil dodnes, Paroubek si ji bude pamatovat navždy. Spojení Bobošíkové, Volfové a dalších malých stran do jedné politické formace ukázaly dusivou moc médií. Kdy jste si v posledním roce něco přečetli o těchto dvou ženách, o jejich názorech, o jejich politickém programu? Spirála mlčení, formulovaná v roce 1974 německou politoložkou Elisabeth Noelle-Neumann jako proces, začínající strachem z odplaty nebo izolace za odlišný názor a posilovaná mainstreamovými masmédii, je politologická teorie. Mediální pozice strany Suverenita je čerstvá praxe, tuto teorii potvrzující.

Odhaduji,   že povolební vyjednávání budou dlouhá. A analýzy volebního chování také. Jenže co analyzovat, když kampaně jsou čím dál stejnější? Tím, jak se nekreativní, ale o to dražší marketingové agentury vrhly do boje proti sobě, stala se politika nikoliv soupeřením idejí, ale soubojem býčích šíjí Finkelsteinů, Schoenů a kdesi sehnaných a berňáku nepřiznaných milionů. Celkem prý tyto volby stály 1,2 miliardy.

Bobošíková s Volfovou si místo poradců pořídily jasně žluté kostýmy a žluté šály (to odkoukaly od oranžové kolegyně Tymošenkové), nakoupily těsto a upekly buchty, koláčky a bábovky. Rozdávaly je občanům namísto programu. To neodkoukaly. Buchty jsou ryze českým politickým artiklem, vedoucím do neznámého světa už domněle hloupého, ale ve skutečnosti o to chytřejšího Honzu. Buchty jsou archetypem mateřského altruismu i směnným artiklem úspěchu.

Ostatní už tak kreativní nebyli… Schránky zavalené předvolebními tiskovinami praskají ve švech. Věci veřejných Johnů mi dokonce během jednoho týdne hodily do schránky dvě vydání časopisu „Pražan“ . ODS mne zásobuje několika tiskovinami a ČSSD mi vhodila do schránky brožuru s volebním programem (dlužno dodat, že to byla jediná strana, která mne programem obšťastnila). KSČM mi vhodila do schránky dva letáky. Z jednoho se usmívá Jiří Dolejš – ze záhadných důvodů vypadá vilně a blonďatě. Na druhém je Marta Semelová, bůhvíproč oděna v cosi kostkovaného, takže vyhlíží, jakože právě okopala mrkev. Nevím proč, při pohledu na Semelovou mi na mysli vytanula Marta Gottwaldová. Chudák Dolejš.

Lidovci mlčí. Ti už zachránili Čunka před kriminálem a prohráli tím volby předem, pak si nechali zvolit nového kardinála a tím prohráli boj o katedrálu svatého Víta…

To je ale pražský pohled. Velmi zkreslený.

Viděno od zatopené Moravy, je vliv letáků a billboardů mizivý. Daleko důležitější je, zda má postižený občan kde spát, zda má teplé jídlo, suché ponožky, lopatu, koště a savo. Z nepostavení hrází obviňuje – právem – politiky, kteří našli peníze na nákup obrněnců  a nenalezli peníze na ochranu před povodněmi. Pro analytiky bude vrcholně zajímavé přeložit přes sebe tři mapy – tu, označující množství lokálních srážek a rozlitých potoků a říček v poslední době, mapu s volebními výsledky z roku 2006 a mapu s volebními výsledky 2010. A pak rozebírat, do jaké míry voda změnila názory mnohdy statkářsky ambiciózních individualistů na sociální otázky, solidaritu, veřejné služby či správu obce i státu. Do jaké míry ta která radnice a ten který politik pochopil v rozporu s politickým programem své partaje, co doopravdy občané chtějí a co nutně potřebují. Možná se budeme divit, čí politické recepty se na Moravě ujmou v praxi. A zda stovky let „křesťanská Morava“ nezmění barvu definitivně. Protože modlitby nepomohly. Pršelo.

Po volbách by asi  bylo dobré, aby si politici uvědomili několik věcí. V téhle zemi se nic neutají. Je malá. Praha je ještě menší. Každý každého zná. Matematici dokonce vypočítali, že jsou to jen tři až čtyři lidé, přes které se známe úplně všichni. S celým světem nás spojuje sociální síť přes pět lidí.

Fenoménem a novým politickým médiem je letos poprvé počítačová sociální síť. Facebook. Organizují se zde virtuální demonstrace, provádějí se zde virální kampaně, vyjadřuje se zde znechucení i politické preference naivních studentíků i zkušených politických manipulátorů. Viděno optikou tohoto nového média, směřujeme k primitivní společnosti, ve které bude vládnout sociální darwinismus, individualita, populismus a nebude zde rozdíl mezi tvrdým y a měkkým i.

Koneckonců, hloupost a malost je zjevná i v Británii, kde se nechala nachytat  vévodkyně z Yorku, jak hodlá vyinkasovat peníze za  obchodní kontakty s exmanželem.

Z utajeného nahrávání pochází i nejnovější „objev“ nahrávky s exmodelkou Carlou Bruni – nyní první dámou – o tom, jak nenuceně rozpráví, kolika jazyky si umí říct o erotické praktiky. Svědčí o tom, že vždycky je všechno zaznamenáno. Při zasedání parlamentu i v bordelové ložnici. Jen v džentlmenském prostředí kdesi za louží platilo ještě před půl stoletím pravidlo off record. Nikdo ho nezradil a velmi, velmi dlouho se diplomatických klubů a z královského paláce nevyneslo nic. V Praze, kde nemáme královský palác ani krále, dnes platí pravidlo dvou trvale zapnutých diktafonů. To kdyby jeden vypověděl službu.

Mění se náš vztah k soukromí. Facebook svou virtuální intimitou kombinovanou s zdánlivě nenucenou otevřeností mnoha „přátel“ způsobuje, že na sebe (ať chceme nebo ne), vyžvaníme cokoliv – včetně naprosto intimních informací, hodnotových preferencí a situačních postřehů. Pro psychologické a psychiatrické analytiky je to žeň. Stejně jako pro novináře. Přestalo nám vadit, kolik informací o nás a našich aktivitách leží kdesi trvale uloženo na serveru. A přestalo nám vadit, kdo a jak s nimi zachází. Média to vědí také.

S koncem voleb by snad také bylo dobré, kdyby si ti, kteří vyhráli, i ti, kteří prohráli, uvědomili, že nad médii nezvítězí. Že to prostě bude jen jedna z dalších vyčerpávajících nesmyslných válek, kterou pak budou muset vzdát, jako Jiří Paroubek bojkot některých pravicových deníků. Zjistil totiž, že jim venkoncem bez něj nic nechybí a tak své prohlášení, že s nimi bude mluvit, až se polepší, hezky potichu stornoval. Vydrželo mu to asi tři dny.

Média politiky nepotřebují, neboť disponují potenciálem si vytvořit nové. Svoje. Třeba z herců Mádla a Issové. Ti stávající politici média potřebují, neboť v dnešní době nejsou schopni oslovovat své voliče bez nich. Na vytvoření vlastních médií nemají ani pracovitost, ani peníze, ale ani inteligenci a vzdělání. Pro politika není nic více frustrujícího, jestliže většinu své politické kariéry mluví či píše a před ním je jen počítačový monitor.

To jsou dnes voliči. Čtenáři a diváci elektronických médií.

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková