"Třetí od Mašínů", chrabrý voják, člověk milující svobodu více než svůj život, odešel ve čtvrtek 22. července 2010. Své pistole už potřebovat nebude, tam, kam šel, se už za svobodu bojovat nemusí.

Jinak je tomu ale v našem krutém světě, kde je svoboda tak často nedostatkovým zbožím a ještě častěji cílem těch, kteří ji záměrně likvidují jako úhlavního nepřítele, jenž stojí v cestě jejich plánům. V takovém světě je při honu za svobodou třeba i riskovat. Často i vlastní život. Často i do slova a do písmene.

Mašínovec Milan Paumer je toho příkladem. Jako člověk vychovaný v duchu nejlepších tradic československých legionářů se nechtěl spokojit s diktaturou komunistického režimu, v padesátých letech až bestiálně krutého.

Místo života v totalitě chtěl dýchat svobodný vzduch. Chtěl zotročené zemi pomáhat z ciziny. Aby toho docílil, musel uprchnout. Aby se mu to podařilo, musel se ozbrojit. Aby nezabili oni jeho, musel zabít on je. Každý, kdo není humanista, ví, že to je přirozené jako život sám.

Nejsem laciným antikomunistou a právě proto se před Paumerovou památkou skláním. Paumer totiž nebyl ten, kdo komunismus kritizuje z dnešních pohodlných pozic. Nikdy si s ním nezadal (narozdíl od všech těch dnešních komunistobijců), nekritizoval ho v kavárně ani na své chalupě. Nebyl prominentní osobou, která měla ochranu režimu a jejíž "boj" připomínal jen pouhou absurdní dramatickou frašku. Toto byl opravdový dramatický kus. Komunisté po něm šli opravdu, dvacet tisíc (!) ozbrojených vojáků východoněmecké armády ho honilo po lesích jako divou zvěř. Byl to boj na život a na smrt. A Paumer ho přežil.

Stal se tak hrdinou už za svého života. Přesto zůstal až do konce neskutečně pokorným a skromným. I když mohl mít sto důvodů, nezahořkl na svou vlast, kde ho velká část obyvatel stále div ne proklínala. Ostatně, i to k pravým hrdinům a ikonám patří. Rozdělují veřejné mínění, působí vášně, vyvolávají protichůdné reakce. Jako jsou jedněmi oslavováni, jsou druhými stejně tak vehementně odsuzováni.

Na rozdíl od jiných emigrantů měl ale i odvahu se do země vrátit a sloužit jí, třebaže věděl, že vděku se zde příliš nedočká. Na svou vlast nenadával, i když - bylo-li to třeba - neváhal projevit statečný občanský postoj například vůči soudcovské zvůli v justici (v procesu s Vladimírem Hučínem), která je i dnes ještě často pod vlivem těch, kteří - na rozdíl od něj - s režimem vášnivě kolaborovali.

Nemám za zlé lidem, když neví, co si o Mašínech myslet. Zvláště v dnešním zpohodlnělém světě, kde se války vedou už jen kdesi daleko a my se na ně díváme jen v televizi, se málokdo umí vžít do situace, ve které tehdejší mašínovci byli. Zlobím se ale na všechny ty, kteří bezostyšně tvrdili a tvrdí, že byl Paumer a jeho druhové ve zbrani vrahy. Mašínovci byli vojáky, kteří prchali v době, kdy na naše území panoval stav vskutku válečný. Byli těmi, kdo se naopak vrahounskému režimu postavili.

Milan Paumer si přesto z nadávek nic nedělal. Žil ve svých oblíbených Poděbradech, trpělivě jezdil po republice, mluvil především s mladými lidmi, kterým vysvětloval, že svoboda není zadarmo. Této na první pohled otřepané frázi dával právě on punc neobyčejně jasné naléhavosti, přesvědčivosti, opravdovosti.

Jsem proto vděčný Bohu za to, že jsem mohl Milana Paumera osobně poznat. Pamatuji si, jak jsem cítil ohromné vzrušení při prvním setkání, když přede mnou stál člověk, o kterém jsem dosud jen četl "onen velký příběh". Člověk, kterého nechytilo ani dvacet tisíc po zuby ozbrojených nepřátel. Prostě žijící legenda.

Od té doby jsme se viděli ještě asi sedmkrát, stal se také patronem našeho občanského sdružení Mladá pravice. Naposledy jsem měl tu čest vidět se s ním na naší svatbě v Poděbradech, kam jsem ho pozval. Je třeba bojovat i dnes, nevzdávat se, říkal nám tehdy při gratulaci po obřadu a pak se omluvil, že už musí jít. Čeká ho další program, je přece potřeba toto poselství neustále zdůrazňovat i dalším lidem.

Bělovlasý pán s vojenským stiskem ruky odešel. Zbyla nám po něm kytice, kterou tehdy nevěstě přinesl.

Ale zbylo toho mnohem více. Protože boj za svobodu v podstatě nikdy nekončí, odkaz Milana Paumera bude stále živý. A protože si myslím, že i naše generace ještě poznají, že je třeba za svobodu opět bojovat, bude Paumer vzorem občanské statečnosti, vojenské odvahy a nezkrotné touhy po lidské svobodě ještě více, než dosud.

Čekají nás těžké časy, kdy novodobí totalitáři opět ohradí naše životy téměř neprostupnými dráty útlaku. Znovu přijde období, kdy bude nutné bojovat za vlast, vzít své "bouchačky", ať pomyslné či skutečné, a předvést utlačovatelům, co znamená vzdor a touha po nezávislosti. Milan Paumer to věděl a byl vždy připraven za vlast znovu a znovu bojovat, pokud by to bylo třeba. Nakonec to už podruhé nestihne, ale až ta chvíle přijde, nepochybuji o tom, že se bude dívat a seshora své následovníky krýt.

Vlast pro něj totiž byla vším. A za to, Milane Paumere, díky.

Pro Prvnizpravy.cz
Adam B.Bartoš