Na oba momenty si pamatuji velice přesně. První zřetelný signál, že se blíží velké změny, se dal odečíst z telefonického dotazu, který mi byl položen na začátku ledna roku 1989, hned po příjezdu do Bonnu z italských Alp, kde jsme pravidelně lyžovávali s Václavem Bělohradským, Jaroslavem Vejvodou, Jiřím Grušou, Sylvii Richterovou, Jindrou Tomanem a dalšími kamarády. Dotaz mi z Paříže položil Pavel Tigrid. Zeptal se mě: Co bys tomu říkal, kdyby byl prezidentem Václav Havel? Stál jsem v ten moment s telefonem v ruce u francouzského okna a díval se na zasněženou zahradu a odpověděl jsem: Počkej, na to si musím sednout. A řekl jsem něco v tom smyslu, že by to bylo dobře a že bychom se oba jistě vrátili.

Protože v té době v Německu bylo již na trhu nebo se právě připravovalo druhé vydání Dálkového výslechu Václava Havla, který jsme spolu pořídili v roce 1985 a který poprvé vyšel o rok později, bylo celkem logické, že se novináři dost často obraceli na mě. Ze zvyšující se frekvence dotazů bylo evidentně cítit, že zájem o tuto naši osobnost silně stoupá a s tímto zájmem se zvyšoval i počet mezinárodních ocenění, která mu v tomto roce byla udělena. Připomeňme: Francie Václavu Havlovi udělila Mezinárodní cenu Evropské kulturní společnosti, Dánsko Cenu Svobody pro Chartu 77, Švédsko Cenu svobody Olafa Palmeho, Rakousko Cenu dr.Karla Rennera a Německo Mírovou cenu západoněmeckého knižního velkoobchodu, která se uděluje každoročně v říjnu na Frankfurtském knižním veletrhu. Tam už jsem jel na slavnostní převzetí s básníkem Pavlem Šrutem, který mohl z Prahy volně vycestovat.

O měsíc později, 4. listopadu, se již konal v Polsku, ve Vratislavi, ve velkém městském divadle, koncert Karla Kryla a dalších českých písničkářů, na nějž z Čech, Moravy a Slovenska vycestovala či ilegálně přešla hranice celá řada mladých lidí, kteří odhadem mohli tvořit dvě třetiny publika. Ve foyer divadla jsme uspořádali výstavu kameramana Československé televize Vladimíra Douska, který zdokumentoval obležené pražské německé vyslanectví emigranty z NDR, kteří žádali o azyl v NSR.

V Polsku ale již byla úplně jiná nálada: Tam 4. června 1989 kvůli silné Solidaritě padnul komunistický totalitní systém ve svobodných volbách a opozice drtivě zvítězila: Z celkem 261 mandátů nezískala nekomunistická opozice jen jediný. Z atmosféry v Polsku, z obležené německé ambasády v Praze uprchlíky z NDR, kteří směli vycestovat do západního Německa, z protestů v NDR, které jsem denně viděl v televizi a po otevření maďarských hranic s Rakouskem a i ze zpráv z Československa, že tam protestní petici Několik vět podepsalo 10 000 lidí, bylo zřejmé, že Pavel Tigrid začátkem ledna položil dobrou otázku.

Druhá otázka, která mi bývá nejčastěji pokládána, zní: Jak jsem listopadové dny prožíval v zahraničí. I na to se pamatuji docela přesně, protože od 17.listopadu, kdy došlo k masakru na Národní třídě v Praze, mně do Bonnu volal hlavně kameraman Vladimír Dousek, jehož výstavu fotografií jsme instalovali ve Vratislavi. Informoval mě o tom, co se děje v Praze a já zase dál informoval německá média. Protože volal z telefonních budek, aby nebyl lehce identifikovatelný, hovory byly přerušované, jak mu docházely drobné mince. Od 20. listopadu takhle Vladimír Dousek komentoval jako v přímém přenosu i demonstrace na Václavském náměstí.

V noci jsem si pak pouštěl poprvé po dvanácti letech i Československý rozhlas, který však o událostech mlčel. Dne 21. listopadu se ozval z Mnichova Karel Kryl a sdělil mi, že mu zemřela rozrušením z revolučních událostí u televize v Československu matka, že Svobodná Evropa pro něj zažádala na československém konzulátu o vízum a jestli by mohl u nás přespat. O chvíli dřív se ozval Vladimír Kovařík s Ondřejem Neffem z Mladé fronty, jmenovali mě korespondentem v Bonnu a objednali si rozhovor s někým zajímavým. Nabídky jsem využil a okamžitě udělal rozhovor s Krylem, který v Praze v Mladé frontě vyšel 29. listopadu, kam ho zařadil tehdy Viliam Buchert, dnešní zástupce šéfredaktora. Bylo to ve stejný den, kdy Krylovi udělili v Bonnu vstupní vízum.

V kratičkém rozhovoru jsem se ho tehdy optal:
Co bys vzkázal svým posluchačům a divákům? Máš domluvený nějaký koncert?
Karel Kryl mi odpověděl: „Jedu na pohřeb matky. Nemám domluveno vůbec nic. Vzdor tomu doufám, že se to bez zpívání neobejde. Posluchače jsem poznal před pár dny ve Vratislavi poprvé po dvaceti letech, a trochu se chvěji, myslím-li na setkání s nimi v některých z míst v Československu. Dlužím ještě jeden koncert, který si zaplatili, přesně řečeno měl být 26. září 1968 v Bohumíně. Tam bych rád začal.“

Na letišti v Bonnu, kam jsem Kryla dovezl, mi skoro v pozoru a slavnostně řekl, jak jsem si pak poznamenal: „Už jsem měl strach, že můj život bude moc jednotvárný. Bál jsem se, že už znám průběh svých dní až do penze… Že umřu, aniž uvidím své publikum. Že vrahům už nikdo neřekne, že jsou vrazi. Že budou moci stále odhalovat pamětní desky svým obětem, jako nedávno Jiří Taufer Konstantinu Bieblovi.“

Po příletu Karla Kryla na ruzyňské letiště ho pasová kontrola zdržela asi hodinu a deset minut, ale po řadě telefonátů ho pustila a Vladimír Kovařík ho odvezl do redakce Mladé fronty v Panské ulici, kde s ním proběhla v jídelně první tisková konference, na které si poprvé po dvaceti letech doma zase zahrál. Trvala od 13 do 15,30, účastnilo se jí prý kolem 70 novinářů a zahraniční televizní štáby včetně několika amerických stanic. Dne 4. prosince již Karel Kryl zpíval národní hymnu společně s Karlem Gottem z balkónu Melantrichu na Václavském náměstí, kde ho poslouchalo okolo dvou set tisíc lidí.

Já sám jsem dorazil poprvé do Prahy 10. prosince s televizním štábem berlínské stanice Rias.

Později než u nás padla totalitní komunistická diktatura už jen v Rumunsku, Bulharsku a nakonec, až v létě 1990, v Albánii.