Především nám už není ku pomoci kniha Boba Woodwarda The War Within. A Secret White House History 2006-2008,  jejíhož autora není třeba připomínat českým zájemcům o americkou politiku. Nejenže působil třicet sedm let jako  prominentní reportér a komentátor  Washington Post, ale hlavně  ho všichni známe z doby, kdy  se svým kolegou Carl Bernsteinem sehráli hru o nebytí prezidenta, v USA tehdy  nazývaného Tricky Dick,  a podařilo se jim ho obelstít a nakonec z Bílého domu vypudit.                                            

V ČR jsme už v roce 2004 mohli číst jeho knihu Bushova válku (v USA 2002), která popisuje dění v Bílém domě před a po 11.září 2001, na počátku války proti terorismu a v době příprav  vojensko-policejní akce v Afghánistánu. Potom následovala  práce o útoku na Irák (Plan of Attack, 2004) a tu třetí publikoval opět po dvou letech pod názvem State of Denial (Stát nebo Stav zapírání). Ta byla  uváděna jako součást trilogie Bush at War a jejím obsahem byla opět kritika prezidenta  a závažná obvinění, že záměrně utajoval různé informace, aby mohl  v Iráku válčit.

Woodwardova poslední práce se tedy jmenuje Válka uvnitř. Tajné dějiny Bílého domu v letech 2006-2008   a měla by  nám být pomůckou, jak sine ira et studio zkoumat americkou politiku a její zákulisí. Její uvedení na trh  doprovázela informace, opět  jako  z deep throat, totiž  že Bílý dům odposlouchával iráckého prezidenta Núrího al-Malíkího. Dodnes není jasné, zda šlo o  důležitou událost nebo o mediální výpomoc studentovi událostí v Bílém domě a zda tedy lze posuzovat dění v této budově jen na základě exkluzivních informací.

Všechny tyto poznámky o Woodwardovi jsou ale nadčasové. Jde totiž o vztahy  v úřadovně amerického prezidenta sledované celým světem 24 hodin denně. V nich jde o  nedůvěru vojáků  k vojensko-strategickému uvažování prezidenta, o problém, zda různé služby nejsou spíše tajné než zpravodajské, a také jak se o tom všem  uvnitř můžeme dovědět.  Důležité také je, zda se  vše  dá doložit záznamy  rozhovorů a  informací z jakoby tajných zdrojů – vše na horizontu pavoučí sítě,  v nichž uvízly personifikované  symboly Bílého domu, Pentagonu, State Departmentu,  CIA, FBI, NSA a  různých částí US Forces.

Reprezentanty nebo symboly různých politik těchto institucí jsou obvykle prezident, vice-prezident, státní tajemník(ce), ministr obrany, různí ředitelé a poradci. Ti všichni jednají v hlubokém utajení v době, kdy jsme při  svých cestách kamkoli  navigováni k cíli,   a kdy jsou miliony  slov registrovány všemi významnějšími zpravodajskými službami.   Proto se na první pohled  zdá sledování,  odposlechy,  utajované skutečnosti nebo   tajné dějiny  trochu dětinskou hrou. Není ale snadné ověřit si, zda informace, přepisy dialogů a  zápisy z různých jednání v Bílém domě jsou jenom součástí political fiction,  nebo zda se i my, pokud se chceme dozvědět, co se za poslední rok v Bílém domě přihodilo, můžeme dostat  k zdrojům, které se obvykle necitují. A zda se vlastně nejedná jen o hru na transparentnost, tolik oblíbenou konzumenty americké demokracie.

Čtení Woodwardova textu  je i pro zájemce o současné dění v Bílém domě zážitkem. Autor je sice kritický k různým politikům,  ale nechává na čtenáři, aby rozhodl,  zda si zaslouží pozornosti či nikoli. Komentuje,  nikoli jen posměšně, prezidentskou rétoriku, která je  směsí náboženského vytržení a  nadšení pro sportovní terminologii  a  je na čtenáři, aby dosluhujícího nebo nastupujícího prezidenta sám  obdivoval nebo odsuzoval. Jeho kniha končí symbolickým obrazem  objetí Johna McCaina s Barackem Obamou, mužem, který je už dnes  předmětem stejné pozornosti jako byl donedávna jeho předchůdce.

Snad ještě zaujme jeden autorův názor, že vyčerpávající válka o Irák, může způsobit, že vyčkávající Rusko, Čína  Indie,  nebo dokonce i partneři USA v Evropě, mohou těžit z vyčerpanosti USA ve válce o ovládnutí ropných zdrojů a  dochází k dalšímu závěru, jistě ne originálnímu,  že ať už se v Iráku a v Bílém domě v letech 2006-2008 odehrálo cokoli, prezident Bush a jeho politika odešli do historie a od ledna 2009 se nový prezident  musel ujmout dědictví na úrovni organizačních, vojenských, politických a vůdcovských rozhodnutí a příliš  mu nepomohou  slogany o politice změny.

Dnes, při příležitosti prvních Vánoc Baracka Obamy  v Bílém domě, můžeme   ale komentovat i jeho činy, které mají něco společného s naší zemí. Nemůžeme přehlédnout, že Barack Obama letěl na svou první zahraniční cestu také do Prahy, kde na Hradčanech pronesl u Masarykova memoriálu projev nejen k Čechům, ale i k Čechoslovákům a jejich prostřednictvím k celé Evropské unii. Později mu nevadilo, navzdory varování z Prahy, jednat s ctihodnými partnery USA v Číně a v Rusku a ještě tam několikrát poslat Hilary Clinton a také muže v uniformách. Nevyslal však téměř rok do Prahy svého zástupce/velvyslance  a můžeme jen hádat, proč tomu tak je.

Jak mnozí upozorňovali, nový prezident nepovažoval vojenskou základnu v Brdech za tak důležitou, aby česká vláda musela dotovat obce pod Tokem a Prahou miliardami, které odvážně a v  předvečer přiznané krize sliboval její premiér. Přitom Obama nepřestal hájit bezpečnost Spojených států, avšak jinak a jinými prostředky. V české TV to jednoduše vysvětlil Zbygniew Brzezinski a k zklamání některých českých politiků nad tím, že neexistují exkluzivní česko-americké vztahy řekl,  že se Češi  mají starat sami o sebe a nespoléhat jen na nějakého nového patrona. Doufejme, že jsme mu  u nás dobře rozuměli.

Novému americkému prezidentovi se od českých ignorantů, opájejících se rozdělováním světa na pravicový a levicový, dostalo výtek, které se blíží hanlivému označení komunista. A to, že posílil roli státu ve dnech finanční krize, přivádělo české tržní komsomolce, jejichž rad americká administrativa neposlechla, k beznaději. Ale o letošních Vánocích, které Barack Obama oslavil v Žlutém salonku, jak činili jeho předchůdci prý už od roku 1899, přesto Spojené státy nezanikly a nezdá se, že by se o svou sebevraždu pokusily i v druhém roce  prezidentova termínu. I když tempo probíhajících změn americké politiky, vnitřní i zahraniční, které  prezident zvolil, se zdá být skoro vražedné.

Pro Prvnizpravy.cz
Zdeněk Zbořil