Pavel Sušický: Malé zamyšlení k srpnovému výročí

KOMENTÁŘ

Smutné výročí srpnové invaze „spřátelených“ vojsk do naší republiky je už zase za dveřmi. A znovu se spřádají debaty a znovu se ozývají nejrůznější hlasy, které tento zločinný akt odsuzují, ale i obhajují.

16. srpna 2010 - 07:00

Nedávný pohřeb spolubojovníka bratří Mašínů Milana Paumera mimochodem vyvolal doslova protichůdné reakce. Jak ale blednou vzpomínky pamětníků na absurditu komunistického režimu, zapomíná se trochu na to, že nenormální režim vyvolával prostě v některých případech i nenormální reakce.

Po letních parlamentních volbách je celkem jisté, že už by se podobné situace v naší historii opakovat neměly. Voliči jasně dali najevo, že levicové, totalitní a diktátorské směry prostě nechtějí. Neznamená to však, že bychom svým dětem a vnukům neměli opakovaně připomínat a vysvětlovat co vlastně oněch čtyřicet let totality znamenalo.

Ani dnešní třicátníci už zdaleka netuší, o co vlastně šlo, protože když jsme se s komunismem v roce 1989 „sametově“ loučili, byli to ještě malí špunti, kteří tomu hektickému dění okolo sebe pranic nerozuměli. A bylo už dávno řečeno, že kdo dobře nezná svou minulost, nečeká ho ani příliš veselá budoucnost.

Zdá se, že okupace před víc jak čtyřiceti lety už je skutečně jen stránkou v učebnici dějepisu. Je ale celkem dobře poznat, že brumlání ruského medvěda pořád neustává. Doba, kdy v Kremlu rozhodovali o půlce Evropy je sice pryč, jenže je náramně vidět i slyšet, že zvláště některým politikům se po této době přeci jenom dost stýská. Ale ona invaze by tehdy podle všeho nepřišla, kdyby nebylo zbabělosti a podlézavosti našich vlastních představitelů. I dnes se takových v politice pohybuje hned několik. V posledních volbách k realizaci takových nápadů mandát nedostali. Kéž by to tak zůstalo i nadále.

Pavel Sušický