Druhou skutečností totiž je, že přímo do stávky vstoupilo 148 tisíc lidí veřejné správy a dalších 190 tisíc zaměstnanců stávce vyjádřilo sympatie. Tedy polovina všech zaměstnanců placených státem.

Jistě, počty demonstrujících na náměstích byly slabé. Odbory si také budou muset rozebrat, zda byla efektivní strategie rozdrobených demonstrací, místo soustředění na jedno nebo dvě místa v zemi. Nicméně i tak lze konstatovat, že oněch 20 tisíc neobyčejně statečných zaměstnanců bylo ochotno riskovat své postavení v práci a možná i vyhazov. Egon Bondy kdysi při účasti na demonstraci malého hloučku lidí levicově orientovaných suše konstatoval: „Nu, vždyť na začátku bylo také jen 12 apoštolů, že.“

Fascinující byla reakce prezidenta Václava Klause, který nejdříve podrážděně mluvil o „svalech odborářských bossů“, aby později – nevím proč uklidněn - spokojeně vrněl něco o směšnosti protestu odborů. Vůbec pravice a jí blízká média freneticky chrochtala blahem, jak se údajně odborům stávka nepovedla. Ostatně nezklamala. Předáky odborů častuje mafiánským přízviskem „boss“, a v urážkách pokračuje. Není to nic nového a dalo se to čekat.

Hlavně se však snaží oddělit právě vedení odborových organizací od zaměstnanců. Tvrzení jakože se stávka „bossům nepovedla“ vyvěrá z absolutního nepochopení toho, proč vůbec ke stávce došlo. Zaměstnanci a odbory se učí za pochodu, proto si nemyslím, že stávka byla neúspěšná. Tu si totiž šéfové odborů nevymysleli. Byl to tlak zdola, rozhořčení zaměstnanců, kterým vláda hodlá sebrat a sebere deset procent a možná i více z platu. A toto rozhořčení vyplývá i z nespravedlnosti. Odskáčou si to totiž střední a nižší vrstvy, zatímco konzervativní kabinet ponechá vysoké příjmy v bavlnce, dokonce v daňové degresi!

Tento kabinet, tato dílna na propagandistické polopravdy a lži, se snaží svalit vinu za dluhy země na levici, a také tímto platovým řezem na obyčejné zaměstnance. Jenže takové bludy může zkonzumovat jen velmi jednoduchý člověk. Levice zde již čtyři a půl roku nevládne. Od roku 2006 je u moci pravice a je jedno zda Topolánkovská nebo Nečasovská. Tato sestava nasekala dluhy za téměř půl bilionu korun (440 miliard)! Zatím. A ty mají zaplatit normální zaměstnanci. Ekonomové již spočítali, že při zavedení progresivní daně by nemuselo k takovému sekání dojít.

Přímo oči a uši bolí, když se puncovaní demokraté snaží v jedné větě tvrdit, že stávka je demokratické právo, ale kdo ho využije, tak je hnusný vyděrač. Zatímco vláda, která je tak „citlivá a korektní“ tvrdí, stojí proti ní „arogance řevu“, neschopnost přijmout kompromis. Podobné perly si zvláště uvědomíme na příkladu „kompromisu“ zavedení platových pásem, které de facto ruší tarify a vystavují zaměstnance brutální šikaně vedoucích pracovníků vedoucí i většímu ořezání platů než je avizovaných deset procent.

Pravice by však neměla předčasně jásat nad tím, že snad máme většinu maloměšťácky uvažujících či zbabělých obyvatel. Oněch 20 tisíc lidí, kteří stávku přišli podpořit i osobní účastí na demonstraci, totiž projevovalo nejen určité zoufalství, ale také rostoucí radikalismus. Slova o generální stávce nepadala z úst odborářských předáků, ale právě od lidí na sněhu v davu. A oněch 300 tisíc přímo nebo sympatizujících je dostatečným varováním. Ostatně být vládní koalicí moc bych nezdůrazňoval právo většiny. Mnozí z těch na náměstích totiž tvrdili, že byli (zdůraznili slovo „byli“) voliči vládních stran.

Vzhledem k tomu, že opatření vlády směřují jen jedním směrem, jsou asociální a ekonomicky obtížně vysvětlitelné (opírající o neoliberální a překonané teorie 70. a 80.let), nebudou mít ten očekávaný efekt. Mohou tedy pocítit a patrně i pocítí vzrůstající hněv. Tentokráte to bude ale většina. Nechť si radši už dnes slova Bondyho připomínají.


Pro Prvnizpravy.cz
Jiří Kouda