Přestože se EU v posledních dnech dohodla na opatřeních, které mají zastavit šíření dluhové krize a do jejich záchrany zapojí i soukromý sektor, stále nevidím v Řecku ochotu k radikálním změnám. Je to tedy, jako posílat peníze do černé díry. Nedivím se proto státům, které před jednáním požadovaly hmotné záruky – například ručení některými ostrovy – nemovitosti byly vždy solidní zárukou. Pokud se někdo nechová rozumně, pak jsou tyto požadavky zcela legitimní. Řecko je prvním kamenem, který se kutálí ze svahu. Kámen, který je EU ještě schopno financovat, ale následnou lavinu už ne. Pokud by se na šikmé ploše ocitla například Itálie, třetí největší ekonomika EU, byl by to pro EU již obrovský problém.
Ekonomicky nejčistším a pro euro nejlepším řešením by bylo oddělení řecké měny – taková Rašínova měnová reforma naruby, uzavření hranic a na několik dní zastavení výměny zboží. K tomu však není ochota ani na straně EU, natož na straně Řecka. Avšak pokud předlužený stát odmítne oddělit svou měnu a v eurozóně se strhne lavina deficitních ekonomik, můžou se relativně zdravé ekonomiky začít bránit obdobným způsobem. V EU kuloárech se šeptá, že německá centrální banka má připraveny vlastní kolky na označení svých euro bankovek. Na současnou situaci totiž velmi doplácí.
V každém případě lze očekávat oslabení eura. Snad je i „štěstím“ pro euro, že US dolaru také příliš neprospívá pumpování státních peněz do americké ekonomiky. Bohužel, to co se v těchto dvou velkých ekonomikách děje, může paradoxně celosvětovou krizi protáhnout.
Miroslav Ouzký