Alespoň bych permanentně nemusela ze schránky lovit haldy letáků (nevtipných) a z tramvaje koukat na kilometry billboardů (neméně nevtipných). Možná by bylo fér, kdyby místo všech sloganů o lásce k voličstvu a lepším příští prostě napsali - zvolte mne, protože chci mít veřejnou funkci. A bylo by vymalováno.

Možná by nebylo od věci, kdyby volby nebyly jednou za čtyři roky, ale za pět nebo šest. Rok před volbami se už politici nevěnují správě státu, ale svým egům a svému znovuzvolení. Rok trvá nejméně, aby se nováček naučil, jak to v politice chodí.

Pozoruhodnější jsou trvající útoky proti veřejnoprávnímu vysilateli, dovršené v pátek fascinujícím textem Tomáše Syrovátky z MfD.

Nepředpokládám, že by to bylo z páně Syrovátkovy hlavy, i když kolega je investigativní natolik, že je schopen se zajímat o to, co teď dělá Gagarin. Zajímavá je celá ta pozoruhodná kampaň, vedená našimi mladičkými bojovníky v médiích. Kdopak jim dává ty štěpné texty a ještě štěpnější témata? A hlavně, pročpak to asi dělá? Někomu vadí, že je televize v pořádku? Že není žebračka? Že se jí daří? Skoro to tak vypadá, že? Boj za rozum ani za pravdu neexistuje a už vůbec ne v českých médiích. Pamatuji si na jednu poradu v jednom nejmenovaném deníku, kdy nám šéf ráno sdělil: ,,Politici jsou ho....a a vy to musíte naším čtenářům napsat." Nepochybně podobně štěpné zadání vyšlo i od nějakého šéfa nedávno. Mediálně reklamní monopoly jsou zkrátka monopoly a jejich zájmy se ztrácejí v chodbách kolosů, vlastnících cokoliv, včetně televizí a včetně novinářské cti a profesní hrdosti. Je přece krize, podobná té řecké, nebo snad ne?

Útoky proti televizi se objevují vždy, když do sněmovny jde návrh zákona související s médii a jejich financemi. Tentokrát je to novela zákona o České televizi a reklamě, ze které vyplývá, že z příjmu z reklamy České televizi nezbyde ani koruna a bude z nich financovat rozvoj české kultury. Ale aby snad někoho ani nenapadlo proti tomu protestovat, služební "novinářští" duchové reklamních a PR agentur hovoří o rozhazovačné televizi.

Otázka zní - jak vzdělat čtenáře, aby dokázali odolávat mediálním manipulacím? Nedávno jsem přednášela na mezinárodní konferenci o reklamě a když jsem si připravovala podklady, samotnou mne překvapovalo, kolik lidí věří médiím. Skoro tři čtvrtiny populace. To si opravdu myslí, že průmyslové odvětví mediálního podnikání nade vše touží čtenáře informovat či dokonce vzdělávat? Ale ale, taková naivita...

Ve většině deníků je pravdy asi tolik, jako na volebních billboardech.

Kde jsou časy, kdy novináři byli postarší pánové, kterým se dostalo vzdělání a beroucí práci s přehledem? Hordy dvacetiletých dětí, které utvářejí veřejné mínění dnes, začínají být strašné. A že jich je - stačí se jen podívat na tiskovku politické strany, kde je lidí přes třicet málo, přes čtyřicet ještě méně a před padesát snad jen kolega Hrničko z ČTK. V žurnalistické škole se žáčci dozvědí taková ošklivá slova jako virální marketing, guerrilla marketing, ambient marketing, undercover marketing, astroturfing, parazitní reklama a hned po nástupu do práce si snaží v praxi ověřit, jestli tyto reklamně manipulativní techniky fungují. Namísto informací jsou pak noviny plné dezinformací. Když navíc některá z PR agentur objedná takový informační virus a dobře zaplatí, tak je to vítaný bonus k platu. Někdy větší, než plat sám. Většinou dokonce nezdaněný. Jací novináři, takový čtenář, chtělo by se říci, zejména ve chvíli, kdy je čtenář schopen diskutovat pod zveřejněným fejetonem Karla Čapka s spílat autorovi, jakýže je to debil a jak on by to napsal lépe.

A tak staromilecky volám - kde jsou ti vzdělaní chytří lidé, kteří byli nahrazeni svazáky, pořádajícími štvanice jak za majora Zemana?