Jiří Kouda: Příliš trvanlivé mýty, lži a demagogie

KOMENTÁŘ

Mýty o sociálních systémech, jejich zneužívání, a „levicovcových deficitech“ v podání pravicové demagogie mají až přílišnou trvanlivost.

19. srpna 2010 - 06:59

Permanentní tvrzení o tom, že „Řecko zadlužila levice“, buď neví, o čem mluví, nebo záměrně šíří lež. Socialisté vládli v této balkánské kolíbce civilizace jen do roku 2004, když je předcházela militaristická dikatura  „černých plukovníků“. Následně ve volbách zvítězila pravice, ztělesněná Kostasem Karamanlisem a stranou Nová demokracie. V roce 2007 pravice uhájila moc.

Panhelénské socialistické hnutí (Panellinio Taksialistiko Kinima; PASOK) vedené Jorgasem Papandreuem porazila Karamanlisovu vládu teprve loni.

K řeckému zadlužení je třeba poznamenat, že na jeho „tvorbě“ se ruku v ruce podílely všechny vlády od 90. let minulého století. A od vstupu do Evropské unie lhaly o svém hrubém domácím produktu a zadlužení buď více nebo méně všechny. Už při podmínkách vstupu do Unie. Ale rozhodujícími přeborníky ve lhaní se stali právě Karamanlisovi konzervativci. Než to prasklo, po nástupu PASOKu k moci, kdy se pomalu, jako deky larisy, vytáhlo na světlo boží zadlužení přes 13 procent HDP! Jenže lhala i Evropská unie, která celá léta zatajovala oprávněné pochybnosti o schodcích nejen této země. Rovněž tak německý zbrojní průmysl, dodávající řecké armádě a německé a francouzské banky.

Podobně tomu bylo i jinde v Evropě. Téměř stejně zadlužená Itálie může poděkovat mediálnímu miliardáři Berlusconimu, jehož jméno se ve slušné společnosti vyslovuje jen s uzarděním.

 Katastrofální hospodaření Španělska „vděčí“ zase Lidové straně konzervativce Aznara. Zvláštní jenom je, že nyní právě průšvihy pravice (až na Itálii) musí řešit socialisté jako Papandreu v Řecko či Zapatero ve Španělsku, za což si vysloužili trvalý řetězec protestů a stávek oprávněně naštvaných lidí. Oprávněně proto, že střední a chudé vrstvy nesou náklady transformací, zatímco bankovní, investiční oligarchie a politických špiček, které ekonomický marasmus zapříčinily, se úsporná opatření vůbec nedotknou.

Ostatně podobným mýtem je, když pravice neustále tvrdí, že česká levice zadlužila Česko a sociální systém je rozmařilý.

Na českém zadlužení se opět podílely všechny vlády. Klausova zanechala sociálním demokratům sekeru 200 miliard korun, ačkoliv měla v ruce privatizaci a zvláště tu vypečenou kupónovou. Ještě v roce 2006 stát musel platit za dluhy Konsolidační agentury, pravicového dítka, částkou 25 miliard. Sociální demokraté dostali zadlužení státu na 800 miliard. A to jak změnou pojetí – že stát je rovněž hybatelem ekonomiky a investuje, tak také proto, že Zemanova vláda oddlužila a zprivatizovala bankovní sektor (bratru za 400 miliard korun). To ovšem zemanovi pravice nevyčítá, že.

Topolánkova squadra byli lepší pašáci. Těm stačily dva roky aby udělali díru za téměř 300 miliard a skvělí Fischerovi následníci pak s dalšími 200 miliardami. Pro objektivitu je ale třeba poznamenat, že ekonomiku poznamenala světová hospodářská krize. Je nicméně velmi pochybné ba přímo nahlouplé tvrdit že za dluh jeden a čtvrt bilionu korun může levice.

Ostatně, náklady na  sociální systém v Česku nejsou v poměru k HDP v rámci Evropské unie nikterak  úžasné – v poměru k vyspělejším zemí pak jedny z nejslabších. Sociální náklady v procentech HDP ve slušných zemích Skandinávie, nebo i Rakousku  jsou o 6 až 10 procent vyšší (!) než v Česku – zde vynakládáme 18 % HDP, ve Švédsku 28 procent. A nehroutí se. Naopak, data středně velkých a menších evropských států ukazují, že v době krize nastává největší zadlužování u těch státu, které mají nejmenší sociální výdaje. Je to téměř únavné, ale tupci či snaživí pravicoví komsomolci neustále meldují lži o rozežranosti socek.

Dosud nikdo na ověřené statistice neprokázal, jak a zejména kolik příjemců sociálních dávek je zneužívá. Taková statistika prostě a jednoduše neexistuje! Nicméně propaganda (je mi líto, že jí občas podléhá i levice) pravice neustále řezá a chce dále řezat sociální dávky právě na základě jejich údajného zneužívání. Jistě existují takové případy – všichni známe tu, že soused vykládal, jak viděl toho či onoho jezdit si pro dávky luxusním autem – ale úřady práce regulérní statistiku, opřenou o kontroly, nedodaly.

Podobné je to i ve zdravotnictví. Na základě báchorek zavedl Julínek regulační poplatky. Ničím je nepodložil, a výsledný údaj, že lidé po jejich zavedení chodili k lékaři o čtvrtinu méně, lze vyložit i jinak. Třeba tak, že nechtěli zbytečně vynakládat peníze a přebolí nemoc v práci. O tom vypovídají lékaři, kteří varují před nárůstem tohoto trendu a následně těžším nemocem, jimž mohli předcházet. Ostatně to může dokládat skutečnost, že se sice snížila krátkodobá nemocnost, ale dlouhodobá se naopak prodloužila o šest dnů na 45 dnů nemoci  v průměru.

V neposlední řadě jsou tématem důchody. Například o Řecku se tvrdí, že si odskotačili do penze v 53 letech. I když je pravdou, že Řekové chodili do důchodu rádi dříve a podmínky tohoto odchodu se stále zpřísńovaly, ve skutečnosti měli v roce 2008 tzv. průměrný efektivní odchod ve věku 61,4 let. V Česku byl tento věk v témže roce určen na 60,5 roku, ale desetitisíce jdou do důchodu  dříve. Rumuni jsou rekordmany, ti chodili do důchodu v 55 letech, jak dokládá Evropská komise. Je sice pravdou, že řecký systém penzí je náročný na státní výdaje, ale to je už jiná kapitola, která trápí celý svět.

Pro Prvnizpravy.cz

Jiří Kouda