A tak stránky novin a časopisů ovládla dvě témata. Letní "dress code" - oblékání do práce a oplodnění Petry Paroulkové prostřednictvím karikatur Štěpána Mareše.

O letním oblékání při oficiálních příležitostech jsem už  psala. Člověk by nevěřil, jak je toto téma nosné.  Skoro víc, než připravovaný státní rozpočet. Dozvěděli jsme se již, kdo má či nemá předepsané odění, že Hušák nesnáší šortky a že i na ministerstvu životního prostředí budou muset nosit kravaty a hluboké výstřihy se zakazují. Předpokládám, že součástí dresscode je zákaz nošení triček v jasně zelené barvě.

Petra Paroubková prohrála soud se Zeleným Raoulem Marešem. Pomiňme nyní obsah karikatury samotné, i když výrok právničky Petry P., „že je Jiří Paroubek schopen sexu se ženou jen po vyhraném politickém boji,“ stojí za zaznamenání pro dějiny.  Zdá se, že Petra Paroubková se, kromě vlastní ctižádosti, stala obětí amerických – i českých – píárových poradců, kteří absolutně netuší, že každá země má svá specifika (na Slovensku "špecifiká"). To, co v jedné zemi odporuje dobrým křesťanským mravům, v druhé,  přísně sekulární zemi  odbudou všichni jen úsměškem stejným, jako něčí "sexy mozek".  Trapnost.  Je otázkou, zda toto selhání „profesionálů“  bude mít nějaký vliv na jejich další angažmá u politických stran. Politické píár je tu ještě v plenkách, vlastně je skoro nikdo neumí – vyžaduje totiž vhled do politického života. A tak se nám politici prodávají jako prací prášky či jako prostitutky kroutící se u tyče ve výloze u silnice. Což není vždy šťastné.

Petra Paroubková bere svůj odchod z politickomediálního výsluní špatně. Lidsky ji lze chápat, musí to být pro sirotka strašné zklamání. Projekt, který nevyšel. Muž, který se už nestane premiérem ani prezidentem. Ale všechno přebolí. A když ne, může si pořídit jezevčíka.

Otázkou ovšem zůstává způsob, jakým pokračuje v okurkovém tématu "funkce za sex", nastoleném Paroubkovou, stínový ministr kultury ČSSD, poslanec Vítězslav Jandák. Za archivaci stojí výrok, zveřejněný s uvozovkami přímé řeči v politickém bulváru s názvem  "Parlamentní listy": "Já tomu nerozumím, vždycky jsem lezl do postele pro potěšení, a nikdy se členkami sociální demokracie," prohlásil podle tohoto zdroje Jandák. "Ale vždycky je něco za něco, za peníze, za úsměv, za sex...," dodal. "Zase nějaká mediální blbost a hned se toho někdo chytá. Mediakracie opět ukazuje svá křidélka... …Je to prostě titulek patřící bulvárnímu plátku, chápu, že je tedy i Vámi chápán podobným způsobem, tedy jako totální novinářský blábol v okurkové sezoně. … Říkám a zcela jasně: Více žen do politiky....", komentoval své výroky, zveřejněné Parlamentními listy, Jandák na svém facebookovém profilu. Nicméně oficiálně nic z výroků nedementoval. Jinými slovy - jejich pravost potvrdil.

V posledních dnech jsem se svými kolegy z branže často debatovala o tom, zda je či není facebook veřejné médium. Facebook  se totiž začíná v mediálních kruzích brát jako primární zdroj některých autentických výroků či informací. Nakonec zvítězil názor, že facebook veřejný je, protože názory, které tam zveřejní, může vidět prakticky každý. Což si ne každý uvědomí. Asi se budeme muset naučit zacházet se ztrátou soukromí. Cesta k píli a disciplíně včel v úlech se zdá být Markem Zuckerbergem a dalšími tvůrci kybernetického Matrixu vyprojektována.

Nova představila podzimní schéma. Respektive, podzimní pořady. Jako člověka mediálního mne zaujal seriál „Dokonalý svět“, neb ten jest, jak Nova praví, z prostředí luxusního časopisu.  Masochisticky sleduji  filmy a seriály o novinářích. Sitcom Redakce, který kdysi Nova vysílala, byl trochu k nepřežití, nicméně jsme se jej snažili alespoň částečně sledovat. Zaujaly mne jednak poněkud nerealistické  naprosto prázdné stoly v oné redakci a pak také ta fascinující investigativní akčnost.  Možná by už měl někdo říct, že "investigativní" žurnalisté obvykle nic nezkoumají, neinvestigují, ale někdo jim klíčovou informaci přinese v deskách s mašličkou. Až do redakce. Abychom si nehaněli pouze český dvoreček: stačí se podívat na takovou Judith Millerovou a její "zbraně hromadného ničení".

Nicméně obraz novinářů v médiích je i tak rozhodně zajímavý – od akčních hrdinů bez bázně a hany, které zcela zjevně nikdo neřídí, slovo „uzávěrka“ je  pro ně cizí a kteří využívají nejmodernější technologie, létají vrtulníky,  plují rychlými motorovými čluny a tak vůbec, až po podivné existence, které jsou natolik bohémské, že se zjevně nemyjí, mají mastný dlouhý vlas, odmítají používat počítač a píší tužkou na linkovaný papír. 

Většina z novinářů si sice v mládí projde akční fází typu „proč mi nechcete zaplatit ten vrtulník“, ale záhy je to přejde. Takový je prostě život. Aneb, jak pravil jeden klasik české žurnalistiky:
 "Nevíte, co teď dělá Gagarin, že bychom s ním udělali rozhovor?"

Pro Prvnizpravy.cz
Irena Ryšánková