Premiér a předseda občanských demokratů Mirek Topolánek je v kleštích. Z jedné strany ho tlačí ke zdi prezident Václav Klaus s požadavkem na rychlé řešení, z druhé šéf sociálních demokratů Jiří Paroubek, který stále stupňuje své podmínky. A příliš velkou podporu nenachází Topolánek ani ve své straně. Vlastní poslanci dávají svému předsedovi podobně nesplnitelné podmínky jako Václav Klaus. Odmítají úřednickou vládu, i když jinou variantou, která by mohla získat ve sněmovně většinu, je jen velká koalice s ČSSD. A o tu stejně Paroubek pár měsíců před volbami nestojí.

Dohoda o nové vládě, která dovede zemi k předčasným volbám a zřejmě dokončí i české předsednictví v Radě Evropské unie, se tak rodí těžko. Topolánek odmítl ustoupit diktátu Paroubka, aby z vlády vyhodil ministra vnitra Ivana Langera, který vyvolává v sociálních demokratech podobné pocity  jako rudý hadr v býkovi. Jenže odvolání ministra vlády v demisi jaksi postrádá smysl. Těžko by prezident do odcházející vlády jmenoval na pár týdnů do konce českého předsednictví někoho jiného. Jak by to asi vypadalo? Že by nový ministr šel na Hrad pro jmenování rovnou s papírem, na kterém by podával demisi? Nebo by pár týdnů v tak důležitém resortu panovalo bezvládí?

Není jasné, jak si výměnu Paroubek představoval, ale je zřejmé, že než by premiér absolvoval takové divadlo, raději předá žezlo nad Strakovkou někomu jinému. On sám už se zjevně smířil s tím, že najednou neplatí pravidlo, že hlava státu pověří sestavením vlády vítěze voleb.

Proč ostatně tak najednou tlačí Václav Klaus na pilu, aby se Topolánek rychle dohodl s Paroubkem na podobě nové vlády? Vždyť po volbách prezident čekal několik týdnů, než konečně vítěze voleb pověřil sestavením kabinetu. A další týdny ještě trvalo, než Topolánka  oficiálně jmenoval premiérem. Když mu tehdy nepřekáželo, že do té doby úřaduje odcházející Paroubkova vláda, proč mu vadí dnes Topolánkův kabinet v demisi? Proč najednou platí, že „čím dříve vláda skončí, tím lépe“?

Lépe to ale určitě není pro vládní koalici, české předsednictví, Evropskou unii ani pro českou ekonomiku bojující s recesí. Politická nestabilita vyvolaná vyslovením nedůvěry totiž ohrožuje pozici Česka v zahraničí, a tím poškozuje i české občany. Lépe to z dlouhodobého pohledu nemůže tedy být ani pro sociální demokracii, která chce vládnout, a tak by jí na dobrém zvuku Česka mělo záležet.

Vypadá to, že rychlý odchod Topolánkovy vlády prospěje jen samotnému prezidentovi, který může, pokud se největší rivalové ODS a ČSSD nějak mezi sebou svižně nedohodnou, najmenovat vládu, jakou chce. Ta by pak vládla, třeba i bez důvěry sněmovny, až do předčasných voleb. Vyhovovat to může i novým politickým stranám, Svobodným občanským demokratům, které založil Klausův poradce Petr Mach a kde je i jeden z prezidentových synů, nebo Železného Libertas.cz, do níž vstoupili odpadlíci z ODS - Vlastimil Tlustý a Jan Schwippel, který dříve pracoval v politickém odboru kanceláře prezidenta republiky. Proto není divu, když i místopředseda ODS Ivan Langer tvrdí, že prezident si ani politickou dohodu nepřeje, protože chce zvýšit svůj vliv na politické scéně a snaží se pomoci novým politickým stranám.

Prezident by tak zabil několik much jednou ranou. Hlavně by z politiky vyšachoval nenáviděného Topolánka. To by však mohlo vyvolat v Občanské demokratické straně zemětřesení, které by vedlo k jejímu velkému oslabení, nebo dokonce rozkolu.

Takové situaci chce Topolánek předejít, proto se bude muset dohodnout s Paroubkem, ať to stojí, co to stojí. Pokud politickou dohodu poslanci ODS nepodpoří, Klausovi už v jeho tažení nic nezabrání.

I ti nejvěrnější prezidentovi příznivci si však začínají s trpkostí uvědomovat, že o osud Občanské demokratické strany už Václavu Klausovi příliš nejde. Dítě, které svého otce-zakladatele přestalo na slovo poslouchat, je ochoten bez mrknutí oka hodit přes palubu. Koneckonců mu to umožňují pravomoce, které díky ODS získal.