Sleduji bulvár. Přiznávám se k tomu zcela otevřeně. Je to něco, co čtu spolu s těmi všemi "seriózními" informacemi, které jsou občas také bulvár. Politický. Policejní. Špiónský. Čtu ten pravý, nikým a ničím nepančovaný bulvár proto, že občas zveřejní něco, co se ukáže jako seriózní pravda pravdoucí a ten cizojazyčný proto, že má barvitý jazyk. Hovoří k lidem, nikoliv k elitám. A také proto, že právě bulvár  je "odrazem" toho, co „lid žádá“. Ale naopak. Lidu je předkládáno, co má žádat. Lid si z toho vybere. A teprve pak je výsledek  to, co lid žádá. Všestranná manipulace.

Český bulvár je poměrně krotký. Ten britský je ostřejší.

Zabývá se již několik týdnů s morbidní urputností umíráním jisté Jade Goodyové. Druhdy hvězdičky z reality show Big Brother, která se nedávno provdala za svého milence, toho času čerstvě propuštěného z vězení. Nu, není to zrovna elita.  

Ani aristokracie ducha. Bulvár nemůže za to, že sleduje její umírání v přímém přenosu. Ona sama se tak rozhodla, dokonce má o tom svůj televizní pořad.  Proč to dělá?  Teď proto, že za to chce peníze, jimiž chce zabezpečit své dva synky.

Je  bláznivá exhibicionistka?

Nejsem schopna to posoudit.  Nevím totiž (naštěstí), jak je člověku, kterému mnoho času nezbývá a  který chce prostě a jednoduše zabezpečit rodinu ve společenském systému, který toho není sám schopen. Prodej své smrti je absurdní spojení slov. Jako realita je ještě absurdnější.

Žijeme ale v mediálním světě. V krutém světě virtuálních televizních vábidel. Žijeme v něm natolik, že už nám připadá normální nejen před jeho dychtivě moralistickýma očima souložit (koneckonců, porno je porno), ale i rodit a  umírat. Žijeme  v mediálním světě a v mediálním světě i umíráme.  Možná by nebylo špatné se zamyslet nad tím, kde je ta hranice, kdy už nemáme být "online" - na telefonu, na počítači, před televizí či herní konzolí, před kamerou.  Kdy už máme žít. Sami.

Kde jsme byli naposledy BEZ nějakého média? Bez mobilu? Počítače?.... Já možná tak v metru mezi zastávkami nebo v divadle.  

Tím se stávám dostižitelnou v každou vteřinu svého života. Velký Bratr ví, kde jsem, za co jsem zaplatila, s kým si povídám přes ICQ. Aniž bychom chtěli, stejně „se o nás ví“. Jsme exhibicionisté, aniž chceme.

A to je možná ta hranice. Už tu je soulož v přímém přenosu. Porod v přímém přenosu. Sebevražda v přímém přenosu.  Chlast, sprostota, nízkost, chtivost, závist. Cokoliv v přímém přenosu v různě postavených vilách.  A „díky“ muslimským extrémistům koneckonců i poprava v přímém přenosu. Teď i trpké, neodvratné umírání.

Nepřeháníme to trochu? Od doby, kdy dívka ukázala "erotický" kotníček jen vyvolenému, uplynulo pouhých sto let. Nevíme už, jaký byl posun v myšlení člověka mezi 12. a 13. stoletím, ale je obrovský mezi počátkem dvacátého a počátkem jednadvacátého století.  Co ještě může přijít?  Učitelka souložící se svým žákem už je realita.

Mám pocit, že se snad už za pár let nebudou muset ani točit filmy. Postaráme se o to sami. Je libo dnes sledovat Novákovy nebo Smithovy? Být televizním Novákem bylo jednu chvíli "in". Viděli jsme v tom změnu, onen vytoužený Západ. Lesk světel, která znamenají svět. Jsme už "světem" přesyceni? Čechům v posledních letech už  vadí příliš mnoho reklamy v komerčních televizích.  Přesycenost z reklamy v případě Novy pociťuje 83 procent lidí a v případě Primy 77 procent dotázaných.  CME, vlastník televize Nova,  má za loňský rok ztrátu 7 miliard.

Největším trestem byla kdysi smrt. Nyní je to doživotní samotka. V budoucnosti bude stačit trvalá likvidace přístupového kódu do celosvětové sítě.

Nebudou demonstrace -  ponadáváme si na Facebooku či některém z komunitních  internetových fór a hezky se tam shromáždíme. Podepíšeme petici. Automaticky. Do školy už taky nebudeme muset. Přednášky už dnes jsou na internetu. Jako hypertext, multimediální interaktivní prezentace, audio, video. Zkoušky tam mohou být co nevidět. Stačí vytvořit způsob, jak jednoznačně autorizovat  zkoušeného. I jídlo si objednáme na internetu. Na internetu ho i zaplatíme. Ve skutečnosti ho musíme pouze sníst. Ale ani to už dnes není podmínka – Second Life je onen druhý svět. Něco jako svět, ke kterému nás přiváží Charón.

Výpis s katastru nemovitostí z databází státu si objednáme přes tele-government České televize. Předsedu vlády nám až domů přinese televize. Už dnes ve vysokém rozlišení. Za několik let už trojrozměrná. Dokonce i volby může realizovat mobilní operátor spíše, než volební komise. Výsledky budou také online. A nebudou překvapením. Protože digitální svět má statisticky použitelnou paměť.  K realizaci této vize chybí už jen jediné – jednoznačná nezpochybnitelná identifikace voliče prostřednictvím telefonu. Technicky – třeba čtečkou oční duhovky v kameře mobilního telefonu, která  spolu s volbou odešle i identifikaci. To u nebudou třeba ani politické strany.

A pak spácháme sebevraždu. V přímém přenosu, samozřejmě.