Předminulý týden jsem psala o tom, že zemřel Walter Cronkite, minulý o Donu Hewittovi a tento týden zemřel Dominick Dunne. Byl to psavec, nebyl to televizní mág, takže možná nebyl tak mezinárodně známý u veřejnosti. Začínal sice v televizním průmyslu, ale  proslulost si získal až poté, co začal spolupracovat s měsíčníkem Vanity Fair. Pokrýval společenské události, proslul reportážemi ze soudů s O. J. Simpsonem, Philem Spectorem a dalšími. Jeho texty byla radost číst, jeho angličtina byla báječná a i suchým popisům dějů v soudní síni dokázal dát švih. Staří pánové zkrátka odcházejí a s nimi i noblesa a profesionalita žurnalistiky.

Patrně by žádného z těch tří nenapadlo klást předsedovi nějaké politické strany dotazy typu ,,proč jste tak skvělý a jak to děláte“, jako to činil jeden „nezávislý“ radní Českého rozhlasu minulý týden. Poté, co se nad tím ostatní novináři podivili, prohlásil  pro Lidové noviny, že „něčím se živit musí“ a nařkl je z toho, že žijí neúspěšnými životy, plnými nenaplněných ambicí. Jistě se z toho všichni zhroutili… Smíchy. „Nezávislý“ radní ovšem, v rámci své touhy dokázat svou vyváženost, začal chodit i na tiskové konference jiných stran. Je škoda, že nesebral odvahu, aby se zeptal Jiřího Paroubka stejně, jako Mirka Topolánka, zda to udělá i v dešti. Jistě by tím předsedu ČSSD a dle průzkumů pravděpodobného vítěze voleb dostal na titulní stranu veškerého tisku – nejen v Česku…

Pomalu začíná být jasné, proč Rada Českého rozhlasu touží po velmi krátkých prezentacích kandidátů na nového generálního ředitele, jejichž premisou bude, že rozhlas musí dle svého předsedy Floriana šetřit, neboť nejspíš hodlá ponechat Český rozhlas do budoucna bez peněz. Prozatím je na účtech Českého rozhlasu půl miliardy v hotovosti a to dělá z média veřejné služby tučnou kořist dobyvatelů, před kterými chránil Václav Kasík rádio dva roky. Například lidovci museli letos u banky zastavit i vlastní sídlo – palác Charitas, aby měli alespoň nějakou hotovost.

Richard Medek, který se (konečně, ach konečně), dopracoval k tomu, že chce (chce, opravdu CHCE) být generálním ředitelem, aby konečně mohl rozhodovat bez omezení, kdo je či není budoucnost tohoto národa, náhle prohlásil, že rekonstrukce budovy bude stát 800 milionů. Nechal se v minulosti slyšet zcela veřejně, že „potřebuje od politiků zadání“. A nejspíš ho teď před volbami i dostal. Takže z doposud nevyplacených 80 milionů, které zbývaly doplatit za rekonstrukci za dosud nezkolaudované práce včetně víceprací, se náhle stala více než čtvrt miliarda. Kampak asi půjdou ty peníze? Mezi čistými a špinavými se blbě rozlišuje i dnes. Amen.

Další z šestice radních, kteří tak rychle před volbami museli odvolat generálního ředitele Kasíka, Ladislav Jíša-Anderlík zase upozornil na to, že projekt Českého rozhlasu Odhalení stojí 900 tisíc korun a,,upozorňuje na vysoké výdaje na činnosti přímo nesouvisející s rozhlasovým vysíláním a na žádost přistupovat k těmto projektům pohledem nutných finančních úspor s maximální opatrností“. Multimediální produkci ale rozhlasu určuje zákon, stejně jako rozhlasové vysílání. Radní se opět snaží řídit rádio – v rozporu se zákonem určovat, co se má tvořit a co ne. Co se má vysílat a co ne. Na co peníze mohou být a na co ne. Radní ovšem nemají právo kontrolovat vydání Českého rozhlasu za jednotlivé pořady. To není součástí rozpočtu, který schvalují. Jistě se peníze na reportážní cesty do džungle Středoafrické republiky dají užít pro něco vhodnějšího (třeba na zvýšení platu radních), to však zápis ze stále ilegálního předsednictva tak přímo neříká, ale závist je z radních přímo cítit. Mzda těchto služebníků je totiž okolo 15 000 Kč měsíčně.

Z vlády odešlo zmírnění ,,náhubkového“ zákona a implementace evropské normy o audiovizuálních mediálních službách bez hranic do českého zákona o skryté reklamě, product placementu a labelingu mediálních nemravností. Odchod z vlády je ovšem patrně to jediné, co se těmto zákonům podaří. Poslední zasedání poslanecké sněmovny před mimořádnými volbami bude jednat pouze týden, bude mít na starosti nejspíše zákony týkající se sociálních důsledků ekonomické krize a dopadů na státní rozpočet. V běhu je volební kampaň a dá se říct, že účast poslanců bude – po všeobecné dohodě – víc než nízká. Mediální zákony nejsou z těch, které by parlamentem svištěly  jako rychlovlak, protože internetové televize jsou přímo ohroženy a pro velké televize znamená labeling nepřijatelně vysoké náklady. Na implementaci evropské mediální legislativy byl čas celý rok 2009 a není možné na ně uplatnit zvláštní pravidla o ohrožení státu.

Jedinou zajímavostí snad je, že komunistický poslanec Kováčik by rád, aby nejen novináři, ale i management médií veřejné služby podávali majetková přiznání stejně, jak tak musí činit ministři, poslanci  i ředitelé škol. Nic proti tomu, zvláště když si nějaký přičinlivý novinář udělal z platů poslanců vulgárně bulvární „investigativní“ politickou agendu a hodlá vyvolávat závist mezi voliči. Naprostá většina žurnalistů by s vlastními majetkovými přiznáními neměla problém, multimilionářů a majitelů velkých realit mezi nimi je poskrovnu. Podnikatelů, pro které je vysílání pouze koníčkem, ne obživou, je v ČT a ČRo ještě méně. Plat generálních ředitelů je veřejně znám a odpovídá platu ředitele firmy s obratem v miliardách. I ti nejznámější moderátoři politických debat dostávají za jedno nedělní poledne plat, který lze zjistit a rozhodně není njak velký,  je v něm zahrnuta práce na přípravě pořadu po celý týden, seznamování se s agendou a složitými návrhy zákonů, jakož i se zákulisním kontextem mnohdy nelogického politického pohybu, ale také i rešerše bujaré politické historie. Umím si živě představit, jak političtí „mazlíci“ a jiní poradci listují lačně tím, za co utratil ředitel svůj plat či jaký má ten který novinář majetek a kdo z nich si postavil či zdědil po předcích vilku nebo si pořídil značkový oblek. A co když ta vila bude větší… než třeba… Hmmmm…