Ihned se vyrojily spekulace, že jde o mrtvé z německé válečné akce „Euthanasie“, při níž byli likvidováni duševně nemocní. Současně se vyskytla informace, že má jít o těla pohřbená v letech 1942- 1945. V některých článcích je také uvedeno, že nález zřejmě souvisí s někdejším centrem  „Euthanasie“ v zámku Hartheim.

Vzhledem k tomu, že se dlouhodobě zajímám o historii psychiatrické péče a samozřejmě i o vyvražďování duševně nemocných během druhé světové války, pokládám za vhodné uvést některé údaje na pravou míru.

Německo na špici sociální péče
To, že Německo patřilo ke špičce kulturních zemí světa se projevovalo také příkladnou péčí o osoby závislé na cizí pomoci pro tělesné nebo duševní onemocnění. Do Německa se  jezdili učit odborníci z celé Evropy, jak organizovat takovou péči. Poznámka historika v České televizi 5. 1. 2011 o „kulturnosti národa“ v souvislosti s nálezem v Hall je naprosto nemístná. Stejně jako v celé západní Evropě včetně Čech, Moravy a Slezska byla naprostá většina ústavů budovaných zejména v druhé polovině 19. století  ústavy státními. Byly budovány na státní útraty a významně byl státem dotován jejich provoz. Zhruba polovina „ošetřovanců“ byla „opatřena“ bezplatně, protože byli nemajetní. Zhruba každých dvacet let se počet „ošetřovanců“ zdvojnásobil. Musely být budovány stále nové ústavy, případně byly k ošetřování užívány bývalé kláštery a nevyužité zámky.

Vedle chorobinců (obdoba dnešních LDN), nalezinců, veřejných porodnic, ústavů pro slepce, atd.,  patřily k humanitárním ústavům  také „ústavy pro duševně choré“ (používám tehdejší českou terminologii). I když byly řízeny lékaři, byly vnímány jako sociální zařízení, protože úroveň tehdejší  lékařské vědy na poli psychiatrie prakticky neznala účinné léčebné prostředky, a údaje o zhruba 5% „vyléčených“  ročně jsou spíše nadsazené a vypovídají spíše o frekvenci  spontánních zlepšení stavu. Z toho důvodu byly pobyty „ošetřovanců“ velmi dlouhé, často doživotní.  Od posledního čtvrtstoletí  19. století  velmi populární „degenerativní teorie“, podle níž lidé s různými vrozenými  poruchami  zhoršují špatnou kvalitu populace prostřednictvím svých potomků. V řadě států západní Evropy a USA (nikoli v Rakousko-Uhersku) byla uzákoněna možnost nucené sterilizace a někde i prakticky prováděna.

Vyvražďování
Po nástupu Hitlera (1933) dostala takto orientovaná „věda“ politickou podporu společně s „rasovou hygienou“.  Při přípravě války byly vnímány sociální výdaje na „humanitární ústavy“ jako těžká ekonomická zátěž brzdící přípravu na budoucí válečné tažení. Mimoekonomické argumenty byly určeny naivní veřejnosti. Skupina důstojníků SS sídlících ve vládní vile v Berlíně v ulici Tiergartenstrasse 4 (proto „Akce T4“) byla pověřena úkolem připravit likvidaci těžce duševně nemocných („euthanasie“). Akce byla připravena s obludnou pečlivostí a zorganizována do nejmenších technických detailů. Podle předem stanovených kritérií byli vybráni nemocní ve všech psychiatrických ústavech včetně soukromých a odvezeni do jednoho z 6 vybraných center (1 věznice, 2 ústavy pro „idioty“ a 3 psychiatrické ústavy), kde byli od ledna 1940 do září 1941 usmrcováni plynem a následně zpopelňováni. Akce nebyla nikdy v Německu legalizována a přesto proběhla bez větších překážek. Takto bylo zlikvidováno 70273 „ošetřovanců“ psychiatrických ústavů (více než 20% všech).  Je tedy zřejmé, že těla nalezená v Hall nemohla patřit těmto nemocným.

Tvrzení zmíněného historika v ČT že akce narazila od roku 1940 na velký veřejný odpor je nepravdivá. Osobní iniciativa biskupa von Galena byla spíše ojedinělá a její zdánlivý úspěch (uzavření centra v Grafeneck) vedla jen k přesměrování transportů, když jedno z míst bylo prozrazeno. Z několika set pracovníků přidělených k této práci jsou doložena jen 3 odmítnutí. Po centrálně organizované akci T4 oznamovala vedení dosud fungujících center, že mají pro svoji činnost volnou kapacitu. Nadále zde byli likvidováni vojenští zajatci, vězňové koncentračních táborů, účastníci protiněmeckého odporu v okupovaných zemích, dokonce i někteří totálně nasazení, například pokud trpěli těžkou TBC. Evidence o těchto obětech není ovšem tak dokonalá jako v případě „Akce T4“. V jednotlivých centrech bylo likvidováno až několik osob denně. Vedle toho byli vražděny těžce postižené děti v sociálních ústavech a to injekcemi barbiturátů (někdy bez vědomí nebo proti vůli rodičů, někdy s jejich souhlasem) a dospělí „ošetřovanci“  „ústavů pro idioty“ a pro osoby s kombinovanými vadami. Byli vraždění buď injekcemi nebo speciální „dietou“ vedoucí rychle k těžké podvýživě a smrti v kachexii. Tyto oběti umíraly postupně.  Nález mrtvých v jámě v rakouském Hallu je dáván do souvislosti se zámkem Hartheim u Lince, který byl Františkem Josefem I  v roce 1898 věnován pro zřízení asylu pro idioty a kreteny.  Zde bylo v akci T4 likvidováno 18269 „ošetřovanců“ psychiatrických ústavů a od konce roku 1941 do roku 1945 dalších až 10 000 osob (?) včetně položidovských dětí na konci války.

Hartheim je od Hall vzdálen asi 300 km a je proto zcela nepravděpodobné, že by tak daleko byli převáženi mrtví z Hartheimu, kde „technologie vraždění“  těžko mohla naplnit v krátké době hromadný hrob (než by byl nápadný zápachem).  V případě, že šlo o skutečně hromadný hrob se mi jeví jako pravděpodobnější, že mohlo jít  o zajatce nebo vězně koncentračních táborů, kteří byli pohřbeni v areálu psychiatrické nemocnice proto, že šlo o pozemky mimo veřejnou kontrolu.  Podle novějších zpráv v médiích ve skutečnosti vůbec nejde o hromadný hrob, ale o jednotlivé neoznačené hroby, kterých je mnoho.  Hřbitovy bývaly obligátně u každého ústavu. Například na hřbitově psychiatrického ústavu v Bohnicích se nepohřbívá od roku 1954 a většina z několika stovek hrobů není dávno nijak označena. Na celém světě vždy úmrtnost v psychiatrických ústavech rostla v období válek (jak je popsáno dávno před 2. světovou válkou). Velmi značně se s vojenskými výdaji  a hospodářským poklesem snižovaly státní dotace, zhoršila se strava, vytápění, z velké části byli propuštěni pacienti, kteří byli schopni v ústavu pracovat, personál byl zčásti propuštěn, zčásti povolán do armády. Pacienty v této době i mimo války kosila TBC a opakující se epidemie průjmových onemocnění. Zvýšená úmrtnost nemusí souviset  s žádnou speciální „akcí“.

Všechna centra vyvražďování duševně nemocných jsem navštívil, rovněž i některá centra „dětské euthanasie“, ve většině z nich jsou umístěny expozice památníků, někde i hojně navštěvované. Tyto historické události byly po poválečných procesech v Německu tabu až do roku 1982. Dnes o nich existuje rozsáhlá literatura.  Uvidíme, co přinese vědecké zkoumání „hromadného hrobu“ v Hall.  

Pro Prvnizpravy.cz
Ivan David